Sionismus 7

6.1.2014

Když nejde hora k…(7) Kinžálníci (1)

Napsal Lev Veršinin

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

S počátkem Druhé světové války se mnohé změnilo. Poměry se změnily radikálně, ovšem co se naprosto nezměnilo, byla úporná slepota „demokratických států“ k postavení Židů všude tam, kam přišli Němci. Upřímně řečeno já osobně se domnívám, že smrt co největšího počtu Židů byla jedním z bodů globálního programu anglosasů. Kromě toho spolu s Williamem Perlem jsem ochoten potvrdit, že: „Neexistuje žádná jiná země, která by byla tak důsledná a krutá ve svém jednání, jehož cílem byla blokace všech cest k útěku pro ty Židy, kteří se pokoušeli zachránit si život, jako byla Velká Británie. A neexistuje žádná jiná země, kde by se na vysokých postech vyskytovali lidé, kteří se zabývali právě tímto. A spousta úřadů na tom pracujících. Hned za Němci, kteří vypracovali „konečné řešení“, a kteří se, coby kati a vrazi, nacházejí ve své vlastní kategorii, jsou to Angličané, kteří nesou tu nejtěžší vinu za hnusné pokrytectví, za hrozný úpadek lidské morálky – za Katastrofu evropských Židů“. Snad jenom, co se mě týče, mohl klidně spolu s Velkou Británií zmínit i USA, ale, konec konců, provedeme korekci na to, že tato slova vyřkl Američan. I když otázka je to do té míry konspirologická, že sem snad ani nepatří. Ovšem v Palestině bily změny do očí.

Především, zklidnili se – a po vstupu Iráku do války na straně Osy, jeho rychlé porážky a krutém zúčtování, které následovalo, zcela ztichli – Arabové. Jejich sympatie k Hitlerovi se nikam nepoděly. Naopak rostly, jak se šířily zvěsti o zúčtování s evropskými Židy (zdrojem to nenáviděné emigrace). Leč lidé východu pro jistotu raději vyčkávají, aby si nenabili ústa. Dokonce ani v průběhu Rommelovy ofenzívy se Němci nedočkali slíbeného povstání v Egyptě. Jediným významným arabským vůdcem, který se otevřeně postavil na stranu Reichu a který volal Araby do zbraně, byl, jak je známo, Amín al-Husajní, jenomže on, emigrant a navíc účastník války v Iráku, neměl co ztratit, a v Berlíně, kterému poskytl nemalou pomoc při formování sboru SS „Handžar“ (z bosenských muslimů) se dočkal úplného pochopení. Včetně příslibu pomoci při očistě Palestiny nejenom od Angličanů, ale i od „špatného lidu“. Jinými slovy, románek nacistů a sionistů skončil zcela a nadobro. I když, máme-li být přesní, roztržka nastoupila podstatně dříve, než se muftí objevil v Berlíně. Za bod zlomu je třeba zcela jistě považovat dopis Chaima Weizmanna, opublikovaný v londýnských „Times“ 6.září 1939. „V těchto dnech nejtěžší krize“ – psal formální vůdce sionistů – „pochopení toho, že Židé musí přispět k obraně posvátných hodnot, nutí mě napsat tento dopis. Chci naprosto jednoznačně potvrdit ta prohlášení, která jsme s mými kolegy dělali v průběhu posledních měsíců a zvláště v minulém týdnu o tom, že Židé „podporují Velkou Británii a budou bojovat na straně demokracií““.

A zde je třeba udělat malou, leč důležitou, odbočku. Pro nikoho není tajemstvím, že se tento dokument následně stal základem pro tvrzení, že „Weizmann vyhlásil jménem všech Židů na světě Německu válku ještě před tím, než Německo napadlo Polsko“. Tedy že – jak tímto dopisem, tak i o něco dřívějším prohlášením Světové sionistické organizace z 21.srpna 1939 – učinil z Židů jednu z válčících stran, a vzhledem k tomu, že tato strana žádné konvence nepodepsala, nebylo ji nutné v zajateckých táborech nijak šetřit. Touto tezí operují jak zcela (podle mého názoru) ctihodní historici-revizionisté jako je například David Irving a političtí publicisté jako je Israel Šamir, tak i, jasná zpráva, různé znepokojené síťové existence. Podle mého názoru tato teze neodpovídá skutečnosti a proto, ponechávaje stranou obecný princip („Více faktů, méně interpretací“), považuji za nutné se s ní vypořádat.

Za prvé, ať už Weizmann řekl cokoliv, mohl to říkat, a také říkal, ne jménem „všech Židů, co jich na světě je“, ale pouze jménem jedné, byť i vlivné, společenské organizace. Jinými slovy, dokonce i kdyby to bylo tak, jak tvrdí revizionisté, schytat to měly pouze sionistické komunity na Říší dobytých územích. Protivníci sionismu (ortodoxní židé, například) při tom jednoznačně zůstávali mimo, a Židé v SSSR – kde sionistické buňky vůbec neexistovaly a počet ilegálních sionistů se limitně blížil nule – museli z logiky věci zůstat mimo vyřizování účtů. Hitlerovci to však brali šmahem a dočista.

Za druhé, když obrátíme pozornost na vnitřní uvozovky v textu, je jasné, že Weizmann neběží před lokomotivou. Odpovídá někomu, kdo vyjádřil přesvědčení, že židovské organizace se v konfliktu postaví na tu správnou, britskou stranu, a potvrzuje, že ano, postaví se. Je jasné, komu je odpověď adresována – premiérovi Chamberlainovi, který dva dny před tím tuto ideu vyslovil.  A při tom tady nejde ani tak o Weizmanna, který byl (z přesvědčení) britskou loutkou, navíc těsně provázanou s MI-5. I kdyby byl podstatně menším anglofilem, žádná jiná odpověď prostě nebyla možná. Jednoduše z toho důvodu, že Weizmann a jím vedená organizace byla příliš těsně svázána s Velkou Británií (jež, nehledě na nuance, přeci jenom byla garantem naplnění Balfourovy deklarace). A tudíž když konflikt dospěl do své válečné fáze a bylo nutné si vybrat, neměli sionisté v podstatě na výběr (odkazy na předcházející spolupráci s nacisty se sem nehodí, protože tato spolupráce nebyla na úrovni politické, byla čistě taktická a řešila pouze emigraci, na níž měli zájem obě strany).

A nakonec za třetí, sami nacisté nesdíleli tento úhel pohledu. Již jsem psal o tom, že ještě v létě 1941 – tedy téměř rok po Weizmannově dopisu – aktivně řešili, co dál dělat se Židy a vypracovávali plán „Madagaskar“. A nikde, ani v jediném dokumentu, ani v jediné řeči, dodnes nebyla nalezena ani narážka na to, že by, v souvislosti s Weizmannovým dopisem, považovali Židy za „válčící stranu“.

To je logika. Logika a nic než logika. Já samozřejmě chápu Mr Irvinga: on, jako vědec, předkládá (mimochodem, velmi akurátně) téma k rozmyšlení, dovolávaje se právě té logiky. Chápu i pana Šamira: ten, coby politický publicista, vštěpuje masovému vědomí jakousi ideologemu a v tom logika není prioritní.  Já dokonce chápu ty síťové znepokojence: jejich myšlení je uspořádáno zvláštním, s logikou nekongruentním způsobem. Ovšem ve svých úvahách nenacházím chybu, takže pokud se neobjeví dokumenty je vyvracející, považuji je za správné.

Vraceje se k Palestině, zopakuji, že i když válka se jí téměř nedotkla – jedině snad, že francouzská letadla (nezapomínejme, že Francie byla členem Osy), zlehka pobombardovala Tel Aviv – a ze strany Arabů se žádné hrozby nerýsovaly, klid tam stejně nebyl. A ani být nemohl. Židovská agentura se držela instrukcí z Londýna, ovšem zvěstí o tom, co se děje v Evropě, přibývalo a jišuv, i když v celkově svému vedení důvěřoval, začínal být pomalu znepokojen. Křivd od Angličanů také přibývalo, a v této situaci naprosto zákonitě vzrůstal vliv „revizionistů“ smíření neuznávajících, a jejich vliv, dříve velmi omezený, pomalu sílil.

Obecně platí, že zapálení revolucionáři, vědomí si své vznešené mise, – ať už jakobíni, nebo bolševici, nebo kdokoliv jiný, – nemají ve svém boji žádná morální omezení, svůj vlastní život si příliš necení a život nepřítele tím spíše. Raní sionisté byli jahůdkami z téhož záhonku,a jestliže to zdálo být účelným, štítili se málo čeho. Nezastavili se ani před terorem. Pro ty, kteří nechtěli platit příspěvky organizaci, vždy nacházeli přesvědčivé argumenty.  A v roce 1924, když se vyjasnilo, že jistý Jacob de Haan, vědec, básník a novinář, považovaný za „ministra zahraničních věcí“ náboženského, „starého“ jišuvu a přesvědčený odpůrce sionismu, mající za to, že židé by se měli modlit a ne lézt do politiky a rozčilovat Araby, svými články v evropských metropolích, silně vadí Židovské agentuře, – prostě ho odpráskli. A rozkaz zbavit se ho nevydali nějací radikálové-revizionisté, nýbrž solidní lidé, odboroví předáci. Jenže, zatímco pro předáky Židovské agentury byly takovéto excesy přeci jenom krajnostmi, radikálové považující se za novodobou inkarnaci starověkých Sicariů („kinžálníků“), pevně vyznávali princip zformulovaný daleko později Anatolijem Rybakovem – „Není člověk, není problém“.

I když i uvnitř nich to nabíralo různé gradace. Tak například, nám již známý Avraham (Jair) Stern byl „běsem“ v krajním, „nečajevském“ chápání. „Vím, že mnozí poukážou na temné stránky naší činnosti. Poukážou na morální defekty a intriky… na cestě našeho hnutí k cíli. To všechno je pravda. Stále opakujeme a zdůrazňujeme: jestliže amorálnost, podvod a mystifikace, prostituce našich sester a žen a použití těch nejopovrženíhodnějších prostředků nás přiblíží cíli – pak je použijeme!!!“ – uznejte, takováto ideologie, zvláště pak ve spojení s tím množstvím vykřičníků, kteréhokoliv příčetného člověka zlehka znervózní. Jenomže Stern poté, co proti sobě postavil celý jišuv, zahynul v roce 1942, celý aktiv jeho skupiny skončil v lágrech a organizace na nějaký čas přestala existovat. Poté co se znovu zrodila v září téhož roku po útěku přátel mrtvého Jaira, Jicchaka Šamira a Eliahu Giladiho z vězení byla to již zcela jiná organizace než byla před tím.

Neměla výrazného vůdce, a ani ho nechtěla mít: „vůdcovské úchylky“ se chlapci báli, proto bylo vedení bojové skupiny kolektivním a zůstalo takovým až do samotného konce. S „triumfem vůle“ z doby Jaira byl konec. Chápajíce, že není možné být vyvrheli, noví vůdcové Lechi dělali vše, co se dalo, aby si zasloužili sympatie jišuvu. Odteď přijímali všechny – levé, pravé, religiózní, světské, „kananejce“ (ti, co se zřekli evropanství) – pokud byli připraveni se prát, a za hlavního nepřítele nepovažovali Araby, ale Brity. Hoši naprosto vážně považovali svůj boj za boj původního národa proti kolonizátorům, které neuznávali to té míry, že dokonce u soudu, pod hrozbou šibenice, odmítali obhajobu.

Nebyli to samozřejmě žádní andílci – k získání peněz na boj byly dobré i loupeže, i přepadení (jednou bojovníci Lechi přepadli vlak vezoucí výplatu dělníkům, jindy zase „vzali“ brilianty za 38 tisíc liber). Občas v průběhu akce umírali i civilisté, většinou Židé. A přesto jim odpouštěli. Nová Lechi si brzy vydobyla reputaci „divokých, ale správných kluků“, bylo jich teď podstatně více než v dobách nedůvěřivého Sterna, a svými vůdci byli drženi značně zkrátka. Vznikalo-li sebemenší podezření, že snad někdo dává přednost tomu „přemýšlet srdcem“, řešili to nezávisle na postavení, padni komu padni. Řekněme, když tentýž Giladi, považovaný za jednoho z nejkrutějších a nejdivočejších, si přes zákaz organizace usmyslel „vyčistit arénu“ a „rozmáznout na prach staré servilní vedení“ (rozuměj, špičky sociál-sionistů), byl zabit dříve, než stihl vůbec začít – na příkaz svého nejlepšího přítele Šamira, který dokonce povolil porušit závazné pravidlo Lechi: nikdy nestřílet zezadu. „Eli byl superman“ – vysvětloval to později jeden z vykonavatelů Arje Kocer – „kdybychom na něj zaútočili tváří v tvář, pobil by nás všechny“.  No a na konec jeden půvabný detail: po vraždě Giladiho, který se nedlouho před svou smrtí stihl oženit, se jeho přítel Jicchak rozešel s nevěstou, kterou velmi miloval, oženil se s vdovou a dceru pojmenoval Gilada.

Ovšem Lechi byla všehovšudy jenom Lechi. Produkt dvojitého rozpadu. I ve svých nejlepších letech to byli marginálové a jejich popularita stála za řeč pouze ve srovnání s obdobím Jaira, kdy je neměl rád nikdo. Něco jiného byl – „Irgun“. Také radikálové, ovšem vážení, s odleskem Žabotinského charisma. Sám Vladimír Jevgenějevič již nebyl mezi živými, ale jeho odkaz organizace plnila čestně: „revizionisté“ vyhlásili příměří a odložili „rozhodující boj“ s Angličany až po vítězství nad Hitlerem. A nejen to, aktivně pomáhali Britům za hranicemi Palestiny (nástupce Vůdce, David Raziel zahynul, když prováděl pro Angličany operaci v Iráku). Jenomže, pak se ke kormidlu dostal mladý Menachem Begin, který se do Palestiny dostal s Andersovou armádou – a nové koště bylo zatraceně tvrdé.

Všemi charakterizovaný jako milý, inteligentní člověk, naprostý protiklad ne příliš vzdělaného „krvavého trpaslíka“ (Šamir se kvůli tomu ani neurážel, neboť obojí bylo pravdou), ovšem co se fanatismu týče, nejen že si s ním v ničem nezadal, ale dokonce ho i překonával. Zbožňoval Žabotinského, svého milovaného učitele, který si ho, coby energického mladého muže, povšiml a vyzdvihl ho, ale občas i jeho děsil svým radikalismem, když ho málem obvinil z „napomáhání“ – a nyní, když stanul v čele „revizionistů“, okamžitě zformuloval novou strategii organizace. Válka s hitlerovci zůstávala prioritou pro všechny členy „Irgunu“ kteří se nacházeli mimo Palestiny, doporučovalo se pomáhat spojencům všemi dostupnými prostředky – tedy, žádná „sternovština“ – ale zároveň s tím na území Palestiny Begin vyhlásil „povstání“ proti dalšímu nepříteli – „zločinné nacistické britské okupační armádě“. Angličany, jak se zdá, neměl rád dvojnásobně: za prvé za omezení příjezdu Židů do Svaté země, a za druhé za „zradu“ spáchanou jimi na Polsku v roce 1939. K Polsku měl vůbec hluboký vztah, jednou se dokonce vyjádřil: „Kdybych se nenarodil Židem, chtěl bych se narodit Polákem, nebo se vůbec nenarodit“. Nějakými komplexy, co se týče metod boje, netrpěl nový šéf „Irgunu“ už z principu, naopak byl na ně hrdý – když ho po mnoha letech v jednom interview srovnávali s Arafatem (v době, kdy byl ještě vůdce OOP považován za teroristu) již jako premiér odpověděl: „Blbost! Já jsem terorista, on je bandita!“.

Jeho autorita v jišuvu byla vysoká i na dálku, ale nyní na blízko jeho osobnost (estét, lingvista a gentleman), na rozdíl od maloměstského plebejce Šamira, byla výrazná, přitažlivá, dokázala zajiskřit, takže „Irgun“ se rychle plnil novými kádry, a jeho operace, i když podstatně méně krvavé než akce Lechi, dělaly daleko solidnější dojem. Místo individuálního odstřelu, Beginovi hoši útočili na uzlové body, šetříce Araby, zato značně rozčilujíce Angličany. Po útoku na radiostanici v Ramalláhu, zničení strategicky důležitého ropovodu a vyplenění několika policejních stanic, úřady dokonce na jeho hlavu vypsaly odměnu ve výší 10 tisíc liber – takové cti se před tím nedostalo ani Sternovi, o Šamirovi a ostatních „kinžálnících“ ani nemluvě. A čím více zpráv o osudu Židů v Evropě docházelo do Svaté země, tím drsněji postupoval „Irgun“, obviňuje Angličany v napomáhání nacistů, kteří „konečně řešili“ židovskou otázku.

Důslednost, smělost a bezpodmínečný důraz (v tom Begin pevně pokračoval v linii zesnulého Vůdce) na „demokratické liberální národní hodnoty“ přitahovaly mnohé. Na stranu „revizionistů“ se začala přiklánět dokonce nemalá část levých, jinak opora Židovské agentury. Nástupce Žabotinského se stával centrem politické přitažlivosti, ještě kousek, a v rámci komunity by se mohlo začít hovořit o alespoň částečném, leč přece jen přerozdělení velitelských pravomocí, což silně znepokojilo vedení jišuvu, které nikoho jiného než sebe ve vládě budoucího státu nevidělo a žádným jiným než socialistickým si budoucí stát nedokázalo představit. Několikrát si s vedoucím „Irgunu“ zkoušeli promluvit, takříkajíc „lidsky“, navrhujíce nechat Angličany na pokoji a uzavřít spojenectví, na oplátku nabízejíce všelijaké dobroty – leč marně: na rozdíl od profesionálních politiků byl Begin naprosto nezkorumpovatelný. Odpovídaje na výtky jako například „Z jakého důvodu vpadnout do zad Angličanům bojujícím s Hitlerem?“, vysvětloval, že v řadách spojenců bojuje slušný počet příslušníků „Irgunu“, a kromě toho, spojenci stejně vyhrají, takže hlavním úkolem Židů je pokud možno bez zabíjení dokázat, že jsou reálnou silou, se kterou nejsou žádné žerty.

Ať už se na to díváme z kterékoliv strany, byl „Irgun“ rozhodně výkonnější, vlivnější a populárnější než Lechi, se kterým udržoval kontakty, občas dokonce prováděl společné akce, ovšem co se aktivity týče, nijak nezaostával. Jeho operace následovaly jedna za druhou, jeho údery způsobovaly velké škody, a jeho řady, nehledě na zatčení, soudy, nejpřísnější rozsudky a mučení (které nikdy před tím Angličané proti Židům nepoužívali), neřídly, ale naopak houstly. Přesto však nejproslulejší akci tohoto období provedli Šamirovi hoši.  6.října 1944 byl dvěma mladičkými bojovníky, Elijahu Chakimem a Elijahu Bejt Curi, zastřelen Walter Guinness, lord Moyne, britský ministr věcí blízkovýchodních, před tím též britský ministr kolonií. Vrazi, přesto, že měli po činu možnost prostřílet se na svobodu, dali přednost zajetí, aby nemuseli střílet na policisty, kteří „se ničím neprovinili“, dostali zcela zaslouženě trest smrti a šli na šibenici, když si před tím svým chováním u soudu vysloužili udivený obdiv dokonce i egyptského tisku. V podstatě se ta  vražda dala očekávat: lord Moyne měl zaslouženou pověst jednoho z nejdůslednějších protivníků sionismu a všemi způsoby (a možností k tomu měl požehnaně) bránil naplnění Balfourovy deklarace, byvše pevně přesvědčen o tom, jak vysvětloval v Horní sněmovně, že „tito Židé – nejsou v žádném případě potomci starověkých Židů a nemají žádné právo na Svatou zemi, která náleží pouze Arabům“. Spolu s tím, uznávaje, že Židé svůj „národní dům“ přece jenom potřebují, a přitom do Evropy nepatří, navrhoval postavit výše zmíněný dům někde v Africe, například třeba na Madagaskaru.

Arabové ho, přirozeně, zbožňovali, kdežto vůdcové jišuvu ho, stejně tak přirozeně, vyhlásili „nesmiřitelným nepřítelem židovské nezávislosti“. Nicméně, akce to byla naprosto mimořádná. Jedna věc je – obyčejný Tommy, navíc ne zabitý (jak Šamirovi, tak Beginovi lidé, když šlo o „obyčejné kluky“, snažili se střílet po nohách), ale naprosto něco jiného je – odstranění jednoho ze sloupů britského establishmentu. Židovský výbor byl v naprostém šoku, a nejen on. Weizmann prohlásil, že „zpráva o tomto zločinu mnou otřásla více, než zpráva o smrti mého syna“ (pilota britské RAF) – což nepřekvapuje, mezi svými byl stejně považován za anglickou loutku. Ben Gurion vyzval všechno židovské obyvatelstvo Palestiny „vyrvat i s kořeny ze svého středu členy této destruktivní bandy, neposkytovat jim úkryt, nepodléhat jejich výhružkám a poskytovat úřadům pomoc při zničení této bandy“. No i to je celkem pochopitelné: do konce války se pevně drželi Angličanů, majíce za to, že pouze oni jsou schopni „udělat“ stát. Jenomže to, co se stalo, šokovalo dokonce i Begina – „Irgun“ oficiálně odsoudil „káhirskou tragedii, která se neměla stát“. Bylo ale již pozdě: svojí akcí dala Lechi Židovskému výboru záminku k nanesení úderu proti příliš zesílivším „revizionistům“, jehož hlavním cílem zdaleka nebyl Šamir. Jménem jišuvu byl na odpadlíky zahájen totální hon – slavná to operace „Lovecká sezóna“.

„Byly to politické důvody“ – napsal později jeden z nejnadšenějších historiků sociál-sionismu – „jež donutily vedení Agentury vystoupit proti teroristům: tito disidenti mohli způsobit obrovskou a možná dokonce nenapravitelnou škodu sionistické politice. Teroristé se odmítli podrobit vnitřní disciplíně a pokusili se vnutit svá pravidla zvolenému vedení jišuvu; v těchto podmínkách sionisté nemohli provádět efektivní zahraniční politiku“. Jenomže ve skutečnosti všechno vypadalo daleko ošklivěji, nejen, že Angličanům předali veškeré informace o členech „Irgunu“ (Lechi, kteří vlastně byli viníky, to schytali takříkajíc na zbytkovém principu) – navíc začalo „stahování z oběhu“. Po celé Palestině hoši z úderných oddílů „Hagany“ vpadali do domů, vyvlékali konkurenty, odváželi je do vzdálených kibuců, tam je vyslýchali, bili a potom buď předávali Angličanům, nebo jestliže byli pokládáni za „zvláště nebezpečné“ (pro socialisty), nechávali hnít v naspěch zřízených zindanech. Jeden z unesených, Edidija Sigal, byl dokonce zabit a toho ze všech úplně nejvíc „zvláště nebezpečného“ – Jakova Tvina, šéfa rozvědky „Irgunu“, drželi vůbec půl roku v jámě, snažíce se ho zvěrským mučením donutit, aby zradil Begina. Krutost ohromovala. Málokdo chápal, že v podstatě jde o boj o moc, ve kterém pro sentimenty není místa. Navíc mládež, která tvořila jádro „Hagany“, vyrostla převážně v kibucech, pod vlivem vychovatelů, pro které byli všichni kromě socialistů čímsi horším, než pro toho nejradikálnějšího ortodoksa oni proslulí „gojové“.

Celkově se, jako výsledek „Lovecké sezóny“, v rukou Angličanů ocitlo více než 800 aktivistů „Irgunu“, kteří byli odsouzeni do vyhnanství do Eritreje, stovky jich přišly o práci nebo byli vyhnáni ze škol. Síly „revizionistů“ byly značně podlomeny, postavení oficiálního vedení jišuvu naopak bylo posíleno – ovšem morální náklady byly mimořádně vysoké. O to větší, že v tom zmatku – něco utajit v tom malém společenství, kde všichni znali všechny, bylo nereálné – se vypořádávaly nejen politické, ale i osobní účty (do operace nasadili pouze dobrovolníky, a tudíž na jejich drobné slabosti hledělo velení skrz prsty). Divili se dokonce i Angličané, kterým teoreticky to, co se dělo, muselo velmi vyhovovat. „Bohužel“ – zpravoval ministra kolonií vrchní komisař Palestiny – „v seznamech Židovské agentury se nachází mnoho lidí, kteří se sice žádných teroristických akcí neúčastnili, ale zato nesouhlasí s politikou Agentury. To výrazně ztěžuje práci policie při oddělování zrna od plev“. Veřejnost byla vůbec vytočená a otevřeně protestovala proti „unášení dětí národa z jejich domovů, od rodin a jejich věznění“ a dokonce vůdce palestinských pacifistů, populární filosof Hugo Bergman, levičák z nejlevičákovatějších, celou svou duší nenávidějící ilegály prohlásil, že „Kidnapping – to je hrob demokracie, rozsudek smrti nad vším, co je nám v jišuvu drahé“. A aby toho nebylo málo, rozhořčeni byli i vojáci. Dobrovolníkům – „Lovcům“ nepodávali ruku, důstojníci „Hagany“ odmítali účastnit se „podlosti“, a v březnu 1945, kdy už bylo jasné, že již moc neschází k tomu, aby síly sebeobrany vypověděly poslušnost, Židovská agentura konečně nařídila ukončit operaci.

Fakticky stál jišuv v té době, poprvé ve své historii, na pokraji občanské války daleko blíže, než o rok později. Jak co do početnosti, tak co se týče výzbroje, byl „Irgun“, samozřejmě podstatně slabší, než „Hagana“, ovšem kousat uměl. Lechi se například pojistili. Zachoval se zápis besedy Natana Jelin-Mora, jednoho z jejich vůdců, s velitelem „Hagany“ Eli Golombem, ve které zazněla průhledná narážka na odvetné údery konkrétně proti „vedoucím osobnostem“. Svých životů si „vedoucí osobnosti“ vážily, takže neriskovaly, i když to byli právě Lechi, kteří odpráskli lorda. Ostatně, lord zajímal málokoho, zahrádku oplocovali ne kvůli němu. Bili „Irgun“ a bili ho ze všech sil. Ničeho se nebojíce, protože dobře znali Begina. Ten byl totiž člověkem zvláštního založení – právě v tento okamžik, vědouce, že bojovníci čekají jenom na signál, obrátil se ke členům „Irgunu“ s rozkazem, a ke členům Lechi, kterým rozkazovat nemohl, s prosbou, aby neodpovídali zlem na zlo. „Nevztahujte na ně své ruce, neveďte ozbrojený boj proti té mládeži“ – vyzýval je – „Jsou to vaši bratři. Balamutí je a navádějí je darebáci. Ale bratrovražedné války se nedočkají“. Disciplína byla v jeho organizaci železná, když je přicházeli sebrat, po zuby ozbrojení „extremisté“ se vzdávali bez odporu. Beginova reputace v jišuvu ještě více vzrostla, ovšem úder byl oponentům socialistů nanesen pořádný, což bylo pro vedení Židovské agentury (nemluvě už o Angličanech) to nejdůležitější.

Pokračování.

Napsáno Janika Rubriky: LEV VERŠININ, SIONISMUS (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar