O ne-ovcovitosti.

7.10.2021

Jana dala odkaz na fotbalistu Juraje Kucku, který nepokleknul na podporu BLM a to se zde stalo impulzem k následné debatě o ne-ovcovitosti.
Juraj Kucka se zachoval správně a čím více takových tím lépe. Jde především o to gesto, za které mu uznale zatleskám. Gesto mu umožnil stadion s diváky. Byl se svým postojem na tom správném místě aby ho mohl projevit a díky tomu že si média všímají i toho co o tom napíše na svém Instagramu, mohl se ke svému činu také veřejně vyjádřit – takže ten jeho čin má nějaký význam. Nepochybně se vyskytuje mnoho lidí kteří to ocení a ve stejné situaci by se zachovali stejně – ovšem nedostanou nikdy příležitost k tomu aby udělali totéž – prostě jen proto že po nich to pokleknutí nikdo nevyžaduje.
Kdyby je snad někdo s cedulí na podporu BLM zastavil na ulici a to pokleknutí po nich chtěl, tak ho prostě pošlou do háje a půjdou dál, aniž by si při tom na hrdého fotbalistu vzpoměli. Jenže o jejich gestu se už nikdo nedozví, žádná média o tom nenapíšou a pro nikoho se tak nestanou nějakým vzorem ne-ovcovitosti. A stejně tak půjde dál i ten s tou cedulí a bude oslovovat další lidi, aniž by ho jejich odmítnutí nějak rozhodilo, protože on s tou negativní reakcí počítá a pomyslnou čárku za úspěch si udělá jen za toho kdo mu vyhoví. Ulice holt není stadion s diváky.

Stejně tak je tomu i s odmítáním roušky která se pro mnohé stala jakýmsi symbolem ovcovitosti. V době kdy byla povinná i na ulici ji stejně hafo lidí nenosilo. Aby někdo bez ní upoutal pozornost, muselo jít o někoho kdo byl v hledáčku médií. Kdyby poslanec Volný chodil bez roušky jen po ulici prošlo by to nejspíš bez povšimnutí. Aby na sebe upozornil a tak demonstroval svou ne-ovcovitost, musel ji odložit (nepoužívat) v parlamentu. Parlament se tak stal Volného „stadionem“. Teprve tam se stalo její nenošení jeho gestem, provázeným tím co k tomu říkal. To že už před ním říkali totéž jiní pouliční neuživatelé roušek nikoho nezajímalo a situace na těch ulicích se nijak nezměnila ani po jeho parlamentním gestu. Ulice holt není mediálně sledovaný parlament.

Přece je tu však už rozdíl mezi ne-ovcovitostí fotbalisty Kucky a ne-ovcovitostí poslance Volného. Oba jsou sice viditelní avšak fotbalista svým gestem nijak neovlivnil následný průběh utkání – kdežto poslanec Volný svými gesty u řečnického pulltíku do průběhu činnosti parlamentu zasahoval citelně, tím že ostatním svým kolegům zkomplikoval práci. Práci za kterou je všichni královsky platíme a jejíž výsledky od nich požadujeme. De facto tím také poskytl alibi parlamentním flákačům, kteří dostali možnost výmluvy ve smyslu: „No, my jsme to či ono nestihli projednat protože Volný….“.
Ale budiž… za ty prachy co poslanci berou, jsme oprávněni od nich očekávat že si tohle nějak vyřeší, byť by si i měli „prodloužit směnu“.

Někdo by mohl říci že stadion a parlament jsou místa vzdálená každodennímu životu občana, tedy je mnohem důležitější projevovat ne-ovcovitost venku na ulici (čímž mám na mysli veškerý prostor mimo naše domovy). Ale lidé potřebují viditelné vzory, zvláště v časech které jsou charakteristické posedlostí celebritami všeho druhu a sklonem k jejich napodobování či adoraci. Jenže tak jako každému nesluší stejný vohoz ve kterém se blýskne celebrita, stejně tak nesluší každému stejné vystupování. Už proto že svým okolím není stejně jako ta celebrita vnímán. Navíc žijeme v organizované společnosti kde má většina dějů své návaznosti v podobě neustále probíhajících interakcí a lidi které potkáváme jsou často začleněni v zaběhlých algoritmech na jejichž narušování nemají zájem. My nejsme celebrity a ti lidé nejsou naším publikem. Když se necítíme být ovcí a vzhlížíme k ne-ovcovitým celebritám tak to ještě neznamená že prostor který sdílíme s ostatními je naším stadionem, parlamentem či jevištěm, sloužícím především k demonstraci našeho osobního postoje. Je tedy třeba nepřetržitě zvažovat kdy je naše ne-ovcovitost na místě a kdy není.

Svobodně uvažující člověk svádějící svůj boj s ovcovitostí by se měl řídit minimálně třemi pravidly:
1) Vzdoruji pouze tehdy, kdy následky svého vzdoru nesu jen já sám.
2) Můj vzdor má osvětový význam jen když je natolik viditelý abych jím oslovil své okolí.
3) Promyšlený postup bývá učinnější než než hurá akce vedené horkou hlavou.

Tahle tři pravidla platí univerzálně pro jakoukoli ne-ovcovitost, pokud má tato být využita k dosažení nějakého výsledku.
Janin postoj že: „Hrdina je ten, který tu roušku sebou ani nenosí.“ je dětinský a není o ničem jiném než o „sraní si do vlastního hnízda“. Její „hrdina“ totiž není ničím jiným než potenciálním prosebníkem o toleranci. On sice sebevědomě kráčí po chodníku ale se svým „hrdinstvím“ zpravidla skončí u nejbližšího obchodu kde ho bez roušky odmítnou obsloužit nebo u autobusu do kterého mu řidič nedovolí nastoupit. Pokud se rozhodne pro vymáhání jednoho či druhého, byť jen verbálně, nasere tím plno spěchajících lidi ve frontě za ním a potenciální názorové souputníky jen odradí. Kdyby měl roušku u sebe v kapse může v obou případech jít na kompromis – tedy demonstrovat svůj postoj vstupem bez roušky a následně, je-li k tomu vyzván, si ji s patřičným komentářem nasadit, aniž by ostatním negativně (hádkou a zdržováním) zasáhl do života. Avšak bez roušky v kapse se o tuto možnost připraví a nejčastěji pak demonstruje jen svou porážku, protože jak prodavač, tak i řidič autobusu se nerozhoduje za sebe, nýbrž jedná podle zadaných instrukcí, které jejich nadřízení nezmění ani kvůli nim, ani kvůli tomu „hrdinovi“. Pokud snad někdo touží být „mučedníkem za dobrou věc“ nesmí do svého mučednictví zatahovat ostatní, protože tak se z něj, z pohledu okolí, místo mučedníka stává jen sobecký blbec.

Naopak – ne-ovce s rouškou v kapse, nabízí všem zúčastněným možnost „tiché dohody“. Prodavač nebo řidič, jsoucí „na stejné vlně“ má možnost nepřítomnost roušky „přehlédnout“ a tím se zúčastnit pasivního odporu, spočívajícího v nedodržení odmítaného nařízení. Mezi ním a neorouškovaným dojde ke krátkodobému „spiknutí“, kterým oba testují průchodnost postoje u okolí, avšak neriskují že by se testování zvrhlo v nežádoucí konflikt. Oba mají možnost nepovedený test zavčas ukončit tím že si neorouškovaný roušku nasadí, avšak již nabídnuté a přijaté souznění přetrvá i v případě že někdo z okolí na situaci zareaguje negativně. Takto se vytváří ostrůvky pozitivní deviace, které se postupem času mohou spojit v převládající území. Pokud chci lidi přimět k ne-ovcovitosti, nesmím jim tuto svým jednáním vnucovat ale pouze je získávat svým příkladem. Ať už jde o roušku či cokoli jiného.

KM.

Napsáno Kamil Mudra Rubriky: Napsal Kamil Mudra