Oh se mne na Terase zeptal zda jsem diskuse zamknul na trvalo a nebo jestli si jen beru dovču. Upřímě řečeno – zatím na to neumím odpovědět.
Už delší dobu si kladu otázku, nakolik má dnes existence takového blogu smysl. Za sebe nějak necítím potřebu oslovovat lidi nějakou vlasteneckou osvětou, protože je dost jiných kteří takto činí a já nevím co bych dodal/přidal k tomu co říkají. Témat i informací k nim je na alternativní scéně tolik že je ani nestíhám sledovat – natož abych je dokázal o něco skutečně zajímavého obohatit. A psát jen proto „aby nad diskusním prostorem něco bylo“ – na to mne také neužije. To má smysl jen tehdy když se na něm potkává vícero lidí kteří si spolu chtějí povídat = dělat to pro ně aby neseděli u „prázdného stolu“.

To že se tu dva nejaktivnější diskutéři „udělali pro sebe“ by mi samo o sobě nevadilo. I názorově odlišnou debatu je zajímavé sledovat, aniž by se do ní člověk zapojil, je-li vedena na přitažlivé téma. Ale v momentu kdy se tím tématem stává jakýsi můj pokřivený dvojník, lecjaký můj výrok je vykládán zkresleně a dokonce je mi (bez důkazu) tvrzeno že jsem řekl něco co jsem neřekl – pak už pro mne jakékoli sledování ztrácí svůj půvab. Dalo by se to překousnout kdyby u ostatních stolů seděli ve větším počtu další hosté, kteří spolu vedou normální rozhovory a kecy od toho jednoho stolu by se ztrácely v hospodském šumu. Bohužel, zbyli mi tu jen další dva ke kterým mohu přisednout a to že se, velmi sporadicky, občas někdo objeví na stojáka u výčepu, potřebný hospodský šum nevytvoří.

Saxovu chytristiku s jejíž pomocí se dokáže (s vodřenýma ušima) vyvléknout i z vlastních (a odkazem prokázaných) výroků, lze ještě vnímat jako výzvu „kdo z koho“ a čelit jí by pro mne mohlo být zajímavou hrou. Avšak když do toho začne neomaleně a o stejnou chytristiku se marně pokoušející vittta vřískat, je to prostě smrtící koktejl během jehož konzumace je obtížné i udržet myšlenku, natož pak volit správná slova. No a když je mi řečeno: „Já nemám zájem o tvoje kopance, takže budu rád, když k nám už nepáchneš. My se bez tebe v pohodě obejdeme, ty se bez nás jednoduše neobejdeš ….“ po tom co jsem těmto výtečníkům vstřícně „otevřel salónek – co asi může takto hovořící host očekávat?

Nic méně, vitttova slova: „Náš stůl zůstal, tvůj se vyprázdnil. Není o něj zájem, sere na tebe Peter, Kočka, Astr,nejmenovaný bloger, i OH, co odešli kvůli nám s Embéčkem.“ mne přiměla k tomu abych se zamyslel nad otázkou, kterou zmiňuji v úvodu. Má nějaký smysl udržovat web s tak nízkou návštěvností? Bez těch dvou výtečníků, kvůli nimž si tady stále víc připadám jako přehnaně trpělivý blbec, se opravdu snadno obejdu a s ostatními se mohu potkávat i jinde – třeba u Tarase. Takže jsem se rozhodl otestovat nakolik Ostrov skutečně potřebujeme, tím že ho na nějakou dobu zavřu. Kolik bývalých ostrovanů si toho alespoň všimne? Ne kvůli mě ale kvůli sobě navzájem. Bude-li o ten prostor zájem, není žádný problém znovu „otevřít přístav“. A když ne – nebude ho škoda.
KM

Oh zde odkázal článek u kterého mi blesklo hlavou že by bylo potřeba aby takové texty četlo více lidí, aby si, alespoň ti přemýšlivější, uvědomili jaké mediální masírce jsou neustále vystaveni. Článek má titulek Věřit v nemožné. a není zdaleka prvním u kterého mne ta myšlenka cvrnkla do nosu. Ale dnes jsem si to tak nějak propojil s tím jak ta masírka probíhá a současně i s lidmi kteří se jí snaží aktivně čelit ve veřejném prostoru. Dobrou ukázkou protlačování toho západního přístupu předvádí třeba Barbora Tachecí (nejen) v tomto rozhovoru se chcimírem Václavem Hořejším. Ona Barbora (a nejen ona) není žádná IQ-hvězda a tak si ani neuvědomila jak Hořejšímu aspoň dvakrát nahrála k tomu aby ji důkladně utřel její vlastní argumentací. Ale to postatné je, že to nedošlo ani Hořejšímu a že ani zdaleka není jediný.

Myslím že jde o problém mnohých tváří alternativy, které se sporadicky (a leckdy jen „nedopatřením“) dostanou do veřejnoprávního média (nebo jeho satelitu) a tak se snaží využít ojedinělou příležitost k tomu aby publiku co nejlépe přiblížili svou myšlenku, namísto toho aby se chovali jako v ringu (kde ve skutečnosti jsou). Na další takový příklad poukazuje ve svém novém článku Taras, kdy nevyužila svou příležtost Svárovská aby dala pořádnou „ťafku“ Kolářovi (kterému bych to moc přál).

Potíž je v tom že to staré přísloví „S poctivostí nejdál dojdeš.“ má svou platnost pouze mezi poctivými lidmi a dnes už se na na něj nehraje ani „na oko“. Cožpak o to, politici ji s tichým souhlasem veřejnosti odložili už dávno. Ale bývaly časy kdy si na ni hrála aspoň média a politici museli na tu hru aspoň navenek občas přistoupit, aby nevypadali jako úplní hajzlové. Dnes opozice argumentuje, dovolává se nějakých pravidel, chce diskutovat… ale proč vlastně? Nakonec stejně uslyší: „Máme 108 – trhněte si.“

Své myšlenky (argumenty, ideje, varování …) lze nerušeně a třeba i polopaticky vyložit jen na domácí půdě kde dotyčnému nejsou házeny klacky pod nohy a nikdo si při výkladu významě „neklepe na hodinky“. Výprava „alternativce“ do vládou (i nepřímo) ovládaného média je vstup do arény a vyžaduje mediální průpravu. Ten kdo ji ovládá ví, že hlavně musí číhat na chybu soupeře, případně ho do ni navést a okamžitě ji využít jakmile se jí protivník dopustí. Protože veřejnost zajímají jen vítězové a na ně se chodí dívat. Pokud lidem uvízne v hlavě že „Lojza to Frantovi pořádně natřel“ půjdou se na něj podívat i na nějaké alternativní médium a při té příležitosti si někteří z nich třeba i poslechnou co jim to vlastně chtěl Lojza v té televizi říct. Kdo je celebrita ten má sledovanost – i kdyby to měla být nějaká úspěšná modelka žvaníci „zasvěceně“ o vlivu geostacionární družice na pohlavní život chobotnic. V takovém světě dnes, bohužel, žijeme.

Ale abych uvedl i nějaký dobrý příklad toho jak dostat zpět na žíněnku soupeře, který se z ní pokusí utéct, protože ví že mu postačí i „uhrát zápas do ztracena“ předkládám ke shlédnutí Skálu během Slyšení v PS ČR – petice Proti přítomnosti cizích vojsk na území ČR, kdy se o takový „strategický únik“ pokusil předsedající Hayato Okamura a nebylo mu to nic platné. Samozřejmě zde nešlo o navrácení na žíněnku Okamury ale o meritum slyšení, které se z ní pokusil odnést. Skála mu ho celkem elegantně „vytáhl z kapsy“ a položil zpět na stůl. Další hezkou ukázkou odolnosti, tentokrát moderátorovi, je bývalý poslanec EU parlamentu Karel Kohlíček (který už bohužel není mezi námi) a nebo Kateřina Konečná, která rovněž dokáže reagovat velmi asertivně a nenechá se vykolejit.

Jenže kolik takových mediálně zdatných bojovníků na své straně máme? Šikovný moderátor, vhodně položenými otázkami a trváním na jejich zodpovězení dokáže odstavit renomovaného odborníka i když sám probírané problematice vůbec nerozumí. Ale kde se má poctivý odborník naučit mediální judo, když se do takového média dostane jednou za uherák a je zvyklý pouze na férové jednání z alternativních médií?
Asi jsem na to kápnul. Prostě budeme muset pro osobnosti alternativy zavést nějaké mediální kurzy.
Ale nejdřív to bude chtít nějaké strategické školení o tom jak se dostat do ne-alternativních médií.
KM

Když jsem tady stručně (a velmi zhruba) nastínil tři základní protivládní názorové proudy, bylo to ve snaze uvést zdejší diskusi do stavu ve kterém je možné se v ní volně pohybovat bez naprosto zbytečného vztyčování zájmových praporů, u vědomí toho že každá společnost (tu českou nevyjímaje) je prostě názorovým gulášem z mnoha ingrediencí, které sice ve své kombinaci vytváří nějakou aktuální (avšak proměnlivou) chuť toho co máme na talíři, ale přesto je možné o nich vést debatu i jednotlivě. Naprostá většina veřejnosti dělí své informační zdroje na „TV“ a „internet“ (vyjma těch kteří sledují pouze jedno nebo druhé) a nepřemýšlí nad tím co je a není „alternativa“. V TV mají své oblíbené kanály a na internetu zase weby. Chválí nebo kritizují konkrétně toho koho zrovna sledovali a nepřemýšlí nad tím jestli Bobošíková, Kociánová, Konečná, Skála, Drulák, Ševčík, Hampl, Vidlák, Koller, M&P, Robejšek, Stropnický, Vyskočil, Švihlíková, Štefec, Rajchl, Vrábel, Havel …. atd. patří do alternativy nebo ne. Ovšem v momentu kdy diskutéři vztyčí své „prapory“ za toho či onoho, rozumná diskuse končí a nastupuje nějaký podvědomý „stranický závazek“ při kterém se přestává měřit stejným metrem a diskuse se změní v jakýsi „souboj týmů“. Vyzobávají se (na obou stranách) jen pozitiva či negativa a rozebraná mozaika se mění v nesouvislou hromadu barevných kamínků, stále více zasypávajících střízlivý pohled na realitu. Tolik obecně.

Náš Ostrov je, vzhledem k jeho velmi sporadickému obsazení, smutnou ukázkou toho, jak k takovému jevu může dojít i v kroužku několika málo jedinců. Jednoho trola v podobě Ondřeje (a dalších jeho klonů) lze ignorovat aniž by byla diskuse narušena. Ale pokud se dva aktivní diskutéři rozhodnou vytvořit tandem (my dva versus ostatní) pak i když jim o trolení nejde a zpočátku to ani nebyl jejich záměr, v malé skupině spolehlivě diskusi zničí. Protože tím automaticky dojde ke vzniku výše zmíněného „souboje týmů“, a to i v případě že protistrana žádný tým nevytvoří. I tak dojde na rozdělení na „MY a ONI“, které svádí k náhradě věcné argumentace postojem „Ferda to také říká“, když se mohu spolehnout na to že to Ferda (třeba i nepřímo) potvrdí.

Takto v tandemu již lze vytvářet různé slogany a mantry, které se pro své tvůrce postupně stávají axiomy o nichž se už „žádná diskuse nevede“ a stávají se odrazovým můstkem pro konstruování dalších tvrzení, paradoxně i přesto že jde o axiomy které si vzájemě odporují.
Na příklad:
a) „Alternativa je sekta s pouze jedním povoleným názorem.“
b) „Alternativa je názorově roztříštěná což jí znemožňuje spojit se.“

Pro spolupracující tandem tento logický problém není překážkou. Postačí když se navzájem podpoří ve správnosti použití jednoho či druhého axiomu v konkrétním argumentačním sporu a podepřou ho, z široké názorové škály vhodně vyzobnutým příkladem, který v tu chvíli povýší na průkazný. V názorovém souboji jde sice o úspěšnou taktiku, ovšem ve výsledku je obětí střetu především sama diskuse. Často to totiž vyžaduje „nevidět-neslyšet“ argumenty oponenta. Deklarovaná ochota naslouchat a vidět, postupně ztrácí na věrohodnosti s každou takovou zkušeností a slabší povahy se raději diskusi vyhnou, než aby se účastnily takové její popravy. Jejich mlčení je pak prezentováno coby argumentační nouze a tedy automatické vítězství té „pravdy“ o níž bylo napsáno více slov.

Tedy navrhuji abychom, třeba i jen dočasně, opustili třídění informací podle toho kdo je sděluje (zde i mimo tento web). Rozebírejme konkrétně každou zvlášť pouze podle jejího obsahu. Klidně si můžeme vjet do vlasů ohledně autorit které uznáváme, ale vzájemě si je neurážejme s poukazem na to z kterého média k nám hovoří. Nepodsouvejme si vzájemě výroky které nejsme schopni přesně doložit (nejlépe odkázanou citací – každé slovo je zde zaznamenáno) a raději se navzájem i třikrát zeptejme (a také si odpovězme) na to co jak kdo myslí než jeho předpokládanou myšlenku použijeme coby argument pro vyjádření jeho postoje k tomu či onomu. Zapomeňme na to co kdo kdy už „tisíckrát říkal“ a zkusme se alespoň na chvíli chovat jako bychom se zrovna sešli na pláži. Protože když tohle neuděláme zůstaneme zabetonováni ve svých zákopech a budeme se za chvíli znát už jenom z těch praporů které nad nimi trčí.

KM

Je dobré shlédnout toto inspirující video, které trvá jen 25 minut a máte možnost volby mezi tlumočením nebo titulky. Také si můžete přečíst přepis, pokud je vám čtení přijemější.
Ona, to ta Sasha Latypova vysvětluje dobře (částečně na příkladech a částečně mezi řádky), princip je vcelku jednoduchý a já se ho pokusím vyjádřit ještě jednodušeji, takže mne, prosím, netlučte připomínkami o tom co jsem vynechal, opomenul a nebo zjednodušil příliš:

1) Nadnárodní instituce (např. WHO) se dohodne s nádnárodní korporací i vládami.
2) Vlády doma (instituce globálně) vyhlásí stav ohrožení (pandemií) a výrobek korporace, coby nástroj proti ohrožení, se tím legislativně vyjme z běžných pravidel (norem) pro jeho vývoj a výrobu. Stejně tak se zbaví výrobce odpovědnosti.
3) Vlády (příslušná ministerstva) výrobek nakoupí, v rámci ohrožení opět bez standardních pravidel (výběrové řízení, souhlas parlamentu atp.).
4) Výrobek je povinně (nebo pod nějakým nátlakem) distribuován občanům „zdarma“.
5) Vlády pak peníze, pod záminkou této mimořádné situace, vytáhnou dostupnými nástroji z kapes občanů, v ještě větším množství než zaplatily korporaci.
Výsledek: Napakují se státní pokladny, napakuje se korporace, napakují se různé „přidružené výroby“, napakují se všelijací „odkláněči“, výběrčí všimného i nevšimného a lid to celé zaplatí ale protože je patřičně vyděšený je nakonec rád že byl vládou i korporací zachráněn.

Tak to probíhalo za covidu. Covid tak nějak vyšuměl ale nenažranost velkých hráčů zůstala a ti co si během něj nelízli, došli k názoru že je teď řada na nich. Pandemie byla slabý bubák – válečný má silnější kalibr a nosí větší plášť, takže se toho pod něj víc schová (dokonce i pořádně dlouhé potrubí).

A tak se teď na stejném modelu pakují zbrojní firmy a energobyznys, jen s tím rozdílem že pandemii nahradil konflikt na Ukrajině a že ty prachy které by šly do vládních pokladen jdou do kapes banxterů, protože zbrojní i přidružené výdaje jsou tak vysoké že si na ně vlády musí půjčovat. O nákupech rozhoduje NATO a Brusel a financují to občané EU. Vlády některých (většiny) zemí se snaží dopad na své občany mírnit ale ta naše jede ve stylu „po nás potopa“.
Lidé jsou opět vyděšení ale někteří i bojovně naladěni (podle aktuálního stavu peněženky) a mnozí už raději ani nechtějí nic vědět. A tak ani nepozorují jak se jejich státy ideologicky i ekonomicky sunou do korporátního fašismu. Do časů kdy za nás někdo jiný bude rozhodovat co si koupíme a kdo nebude na nákup mít, tomu bude hmotný majetek zkonfiskován exekutory a coby lidský odpad bude odsunut na dožití někam na okraj společnosti. Nekonzumuješ – tak co s tebou!

KM

Zhruba před 14 dny se sešlo několik desítek členů různých levicových stran i příznivců levice. Na tomto jednání došli účastníci k závěru, že k tomu, aby levice byla zastoupena po příštích volbách do sněmovny v českém parlamentu, je potřebný její společný postup. Ani jedna z těch větších levicových stran – kdysi nejsilnější politická strana v zemi ČSSD a kdysi velmi silná KSČM – nejsou dnes schopny se dostat samostatně do sněmovny.

Podle členů iniciativy Nespokojení – rozumí se nespokojení se současnou vládou – je potřeba zahájit kroky ke společnému postupu levicových stran. Ne k jejich organizačnímu slučování, ale podobně jako je tomu ve Francii k vytvoření podmínek k jejich příští předvolební alianci, jak do voleb do Evropského parlamentu, tak do voleb do Poslanecké sněmovny.

Spolek v současné době pracuje na vytváření organizačních struktur v krajích celého Česka. Soustředí se mj. na pořádání diskusních večerů. A protože jsem byl zvolen předsedou spolku, předpokládám, že budu hodně jezdit po českých a moravských krajích.

V příštích dnech a týdnech budou samozřejmě představitelé spolku hovořit s vedením jednotlivých levicových politických stran. V zásadě existuje neformální dohoda o společném postupu s předsedkyní KSČM, K. Konečnou. Ve spolku jsou zahrnuti vedoucí představitelé dalších levicových politických stran – Suverenita, Národní socialisté, Domov.

Podle první reakce místopředsedkyně ČSSD je zřejmé, že zatím příliš nepochopila smysl vzniku spolku, který by se po dohodě s dalšími levicovými stranami mohl po prázdninách transformovat do hnutí. Tedy, pokud toto budou strany považovat za rozumný postup k vytvoření společné kandidátky nejprve pro volby do Evropského parlamentu.

V žádném případě nám nejde o to, zasahovat do identity jednotlivých politických stran na levici, ale jde o to najít cestu ke společné akci. A první takovou příležitosti je demonstrace na Malostranském nám. u sněmovny v úterý 28.2. v 16 h, kde budeme protestovat proti plánu vlády na podstatné snížení valorizací důchodů.

Proč jsme nespokojení?

Dnes jsem dostal smutný email:

„Maminka, kterou znáte pod jménem Janika, chtěla abych Vám napsala, že už není mezi námi a prosí ať to napíšete v té vaší skupině.

Děkuji

Jitka“

Vím že by si Janika zasloužla více slov.
Je mi to líto a stydím se že je neumím najít.
Moc to bolí.
Kamil

Marná výzva europoslance
V den voleb vzkaz opozičním voličům: „Zavřete huby nebo obnovíme lágry“!
Parta kolem Petra Fialy dnes veřejně předvedla, že má skutečně dobře nastudované postupy různých totalitních režimů. A že je, s nacistickým smyslem pro symboliku, postupně zavádí do praxe.
Takto si vysvětluji dnešní zprávu, kterou v 9:40 ráno zveřejnily Novinky, že policejní orgán 13. 1. 2023 obvinil učitelku Martinu Bednářovou z trestného činu „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy“. Toho se podle policejního vyšetřovatele měla dopustit tím, že před téměř rokem v hodině češtiny s žáky na jejich dotazy o válce na Ukrajině diskutovala jinak, než si přeje vláda Petra Fialy.
Dnes a zítra máme všichni možná poslední možnost se ve volbách postavit tomuto zlu. Jděte prosím a hlasujte proti Petru Pavlovi, který nám byl kdesi za Atlantikem „předurčen“ jako nejvyšší představitel tohoto režimu, který už opět soudí a zavírá občany za veřejné vyslovení názoru. I jménem nespravedlivě postihované učitelky Martiny Bednářové Vás prosím, jděte v volbám a svým hlasováním se postavte tomuto odpornému zlu.

Z pohledu sociologa
Ano, začíná vláda jedné strany. Zvolením Petra Pavla dostala Fialova vláda jednoznačný a velmi silný mandát, aby pokračovala ve změně poměrů. Je to srovnatelné s vítězstvím komunistů v únoru 1948. K institucím, je zapotřebí přidat také mandát ke změně volebního zákona tak, aby ani v budoucnu nemohla zvítězit žádná konkurenční strana a žádný konkurenční prezidentský kandidát.

A co to může přinést? Faktický program Fialovy vlády je jednoznačný. Zavedení eura, migrační kvóty, LGBT programy na základních školách, zvyšování daní pro nejchudší vrstvy, snižování sociálních dávek, likvidace českého zemědělství, likvidace stovek výrobních podniků, plynulé snižování celkové životní úrovně, masový nárůst chudoby a ve hře je i nedobrovolné nasazení českých kluků na ukrajinské bojiště. A zavedení represe blízké úrovni z padesátých let, zmírněné ovšem tím, že zůstanou otevřené hranice, takže odpůrci režimu budou mít možnost se odstěhovat.

Z pohledu blogera
Generál Pavel se nijak netajil, že bude klidu a řádu dosahovat zasahováním proti těm, kteří dělají problémy, kladou nevhodné otázky, mají pochybnosti o směřování naší země a chtěli by to jinak. Fialova vláda chce přesně to samé. Jedna a jedna jsou dvě. V tomto ohledu zřejmě Pětikolka nebude na nic čekat a generál také ne. Brzy už si policie nebude zvát blogery na stanici, ale dojde si pro ně se zatykačem.

Druhým výsledkem voleb je celkem unikátní situace, kdy jedna víra ovládla v podstatě všechny mocenské instituce v zemi. Na jednu stranu je to pro nás průšvih, na stranu druhou se poprvé od revoluce nemůže vláda vymlouvat na sněmovnu, senát, ústavní soud nebo prezidenta. Všichni táhnou za jeden provaz, mají všechnu moc a tedy i všechnu odpovědnost.

Třetím výsledkem voleb je potvrzení stávajícího stavu, který se projevil už v parlamentních volbách, ale dal se ještě svést na milion propadlých hlasů. Komunální a senátní volby už ukázaly, že se jedná zřejmě o trend, ale ještě se to dalo brát jako náhoda. Volbu prezidenta bychom už měli brát vážně a nemá smysl se na něco vymlouvat. Celkem jednoznačně se ukázalo, že v této situaci není jak vyhrát.

Můj optimistiký závěr.
Že jsme prohráli volební referendum o vládě je zřejmé.
Ale 41% na straně opozice je docela slušné podhoubí pro její budoucí práci. Defétisté to samozřejmě nepochopí a odpadnou, takže i když jejich množství s nadsázkou odhadnu na 10%, zbývá 30% vytrvalců. K nim ale bude časem přibývat množina opozičně naladěných z řad těch které pokračující politika vlády semele. Starší lidé co přijdou o práci, čerství vysokoškoláci kteří ji nedostanou, lidé postižení exekucemi, rodiče případných odvedenců (byť i dobrovolníků protože synkovo zblbnutí je chabá záplata na rodičovskou lásku), snížení životní úrovně pod hranici tolerance, zhoršení v oblasti zdravotní péče …
Protože tohle všechno nás čeká coby důsledek vlády jedné strany řízené zvenčí. A jde skutečně o jednu stranu, protože pětikoalice vystupuje jednotně, jako by jednou stranou byla. Vzpomene si ještě někdo na slogan který automaticky zazníval z úst mnoha lidí kdykoli za socíku něco nefungovalo? Bylo to: „Za všechno můžou komunisti!“
Nuž tedy, nastal čas k šíření nového: „Za všechno může pětikolka!“
Příležitostí už je a ještě bude víc než dost.
KM