Noc je kratší než den (NUC4)

Poznámka překladatele na úvod:

Vždy, když slyším americké oficiální činitele hovořit o jejich touze snížit nebezpečí jaderného konfliktu pomocí vzájemného snižování počtu jaderných hlavic s Ruskem, vzpomenu si na tento článek.

***

Napsal Crustgroup
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

Protože v diskusi o „Jaderné zápalce“ mnohokrát zaznělo, že Rusko přeci jenom prodalo „poslední uranovou košili“ zlým Američanům, měli bychom asi začít nějakými čísly, která by projasnila situaci, co se týče programu „VOU-NOU“, množství zbraňového uranu, těžby přírodního uranu  a současnými perspektivami jaderného svítání pod novým nebem.

Zpočátku – o populárním a efektním. O jaderných klaccích.

Začneme z oblíbeného a efektního, začneme u jaderných klacků. Podle stavu z roku 2009 (novější data bohužel nemám) jich má 13 000 kusů Rusko a 9 400 kusů USA. Délkou „Ferari“ nesoutěžíme, ale věřte mi, ta čísla budou velmi důležitá pro další vyprávění o jaderné energetice.

Detailně, s přesnými ciframi taktických i strategických zbraní a s přihlédnutím ke stavu náloží:

noc1
Ostatní země jsou uvedeny dole malým písmem, „Ságy o zbraňovém uranu“ se dále neúčastní – není čím…

Dále se náš příběh opět vrací k sovětskému jadernému programu a k „prokletému SSSR“, který se, i dvacet let poté co se rozpadl, táhne a táhne ke světlé atomové budoucnosti…

Při tom to dělá zcela viditelně, doslovně jako by sbíral rozběhnuté kuličky rtuti zpět, vytváří z jakoby z různorodých kousků jakousi naprosto alternativní realitu.

Níže uvedený obrázek dává zevrubnější představu o historické perspektivě jaderného kvapíku – k megatunám a megatunám jaderných zbraní a zpět – k megawatům a megawatům výkonu:
noc2
Dá se říci, že již v roce 1985 SSSR neměl dostatek raket, ke kterým by se daly přišroubovat existující hlavice.

Ke konci roku 1985, v zenitu své slávy, disponoval SSSR přibližně 44 000 jaderných hlavic. V části těchto hlavic bylo použito zbraňové plutónium, v části vysoce obohacený uran, ale celkový odhad provedený například zde nám říká následující: podle stavu roku 1991 bylo u obou hlavních protivníků studené války soustředěno přibližně 95% světových zásob vysoce obohaceného plutonia (260 tun) a uranu (2 000 tun).

Rozložení podle stran konfliktu vypadá následovně: USA disponovaly přibližně 600 tunami uranu a zhruba 85 tunami plutonia.

SSSR stihl vyrobit zhruba 1 100 – 1 400 tun uranu a 155 tun plutonia.

Hezky a s detaily je to rozebráno například zde, co je ale podstatné je to, že ačkoliv podobných odhadů jsou v západní literatuře spousty, všechny se shodují v tom, že v oblasti zbraňových izotopů předehnal SSSR USA dvakrát.

Uvedená množství materiálů celkem slušně korelují s počty jaderných hlavic: SSSR – 44 000 (rok 1985), USA – 22 000 (rok 1991).

Ještě je třeba podotknout, že jediná americká společnosti na obohacování uranu, mající na starosti jak výrobu zbraňového uranu, tak dodávky uranu pro atomové elektrárny – dnešní společnost USEC – byla součástí Ministerstva energetiky USA (DOE).

Aniž bych chtěl upadnout do konspirologie, řeknu jenom, že množství vlastních JSP (jednotek separační práce) použitých v průběhu Studené války USA pro výrobu zbraňového uranu (a to je jediný závod plynové difúze v Portsmouthu ) činilo pouhých 8,3 milionu JSP.

Přitom spotřeba všech jaderných reaktorů postavených v USA do roku 1979 (po tomto roce se v USA již žádné další reaktory nestavěly – o tom níže) byla odhadována  od 11 do 12 milionů JSP ročně. Takového výkonu dosáhl „hypoteticky-civilní“ americký závod v Paducah  až v roce 1984.

Takže, tím jediným vojenským závodem v Portsmouthu, jako jediným lavórem v lázni, USA pokrývaly jak výrobu zbraňového, tak do určité míry, následkem masové výstavby atomových energobloků vzniklý, nedostatek reaktorového uranu. Tudíž vás nepřekvapí, že největším počtem jaderných hlavic nedisponovaly USA na konci Studené války, ale kdesi ve starém dobrém roce 1965. Jestli do roku 1964 závod v Portsmouthu vyráběl pouze zbraňový uran, pak po roce 1964 – makal výhradně na zásobování amerických jaderných elektráren palivem. A jaderné hlavice od roku 1964 již pouze modernizovali – ze starých uran a plutonium vytahovali a do nových ho zasouvali. Zde je, kdyby něco, celý proces vzestupu a pádu amerického uranového průmyslu popsán se všemi detaily.

Tedy – „bitvu o uran“ USA prohrály již tehdy. Kdyby se Three Mile Island  v roce 1979 nestal – bylo by nutno ho vymyslet.

noc3
Můj osobní názor – čerpadla, měřiče a ventily na „Three Mile Island“ neselhaly jen tak.

A tím končíme s konspirologií a dále již opět pouze fakta.

Počínaje rokem 1987 USA a SSSR uzavírají celou řadu vzájemných dohod, které bývají někdy spojovány do jakéhosi dohodnutého programu „Vzájemného snížení hrozby“.

Úmluva „VOU-NOU“ je ve skutečnosti pouze tím nejrozsáhlejším, ale v žádném případě ne jediným programem reorganizace vojenského jaderného průmyslu v Rusku a USA.

Uvedu základní fakta o spolupráci Západu a Ruska v otázkách snížení množství zbraňových izotopů a jejich využití. Pouze fakta, bez ekonomického, nebo politického zabarvení – potřebujeme je k tomu, abychom získali realistický obrázek o tom, jaké „karty v ruce“ drží hráči v současnosti – ke konci programu „VOU-NOU“ v roce 2013.

Pokusíme se odhadnout, dostane-li se do hry naše „trumfové eso“.

Takže, v období let 1991-2012 proběhly následující události:

* Na základě programu „VOU-NOU“ bylo zužitkováno 450 tun ruského zbraňového uranu. Lze reálně předpokládat, že Rusko předá USA všech 500 domluvených tun zbraňového uranu. Rovnou uvedu, že tento uran zabezpečuje v současnosti přibližně 12% světové spotřeby reaktorového uranu a 38% spotřeby reaktorového uranu v samotných USA.

* V roce 1998 uskutečnila vláda USA svůj vlastní program „VOU-NOU“ a předala civilnímu sektoru 174 tun zbraňového uranu (zhruba třetina ruského dvanáctiletého programu) Většina tohoto uranu (110,7 tuny) byla použita americkými společnostmi do roku 2005.

* V roce 2005 Ministerstvo energetiky USA oznámilo předání k rozředění přírodním uranem, mimo smlouvu „VOU-NOU“, dalších 40 tun nestandartního vysoce obohaceného uranu. Tento uran byl, jak se ukázalo, „zaneřáděn“ izotopem U236 takže pro něj byl vyhlášen zvláštní program „mísení“ – BLEU (Blended Low-Enriched Uranium). Jak již jsem uvedl, DOE pracovalo až do roku 1995 „na dvou stavech“ – jak pro vojáky, tak pro civilisty, takže s nejvyšší pravděpodobností i tento uran pocházel z armádních skladů.

* V programu HEU-LEU s normálním uranem pokračovalo Ministerstvo energetiky USA v roce 2008, kdy témuž dodavateli – firmě TVA, která zpracovala předcházející dávku nestandardního uranu, nabídli ještě 21 tun VOU. Dalších 29,5 tun normálního VOU rozředili další dodavatelé Ministerstva energetiky USA.

* Celkem, za období 1993-2013 USA využili, navíc k ruským 500 tun VOU, další 201,2 tuny svého vysoce obohaceného uranu.

Je třeba zdůraznit, že všechen tento uran skončil nakonec jako palivo pro „západní“ reaktory. Tedy, zhruba 700 tun zbraňového uranu tvořilo ten polštář životodárného kyslíku, který udržoval americké (a všechny západní!) jaderné elektrárny naživu posledních 20 let.

Vrátíme-li se tedy k předcházejícím materiálům této série  – moderní obohacující závody na bázi centrifug se v západních státech (hlavně díky evropským firmám Areva a Urenco) teprve staví, ale závody plynové difúze USEC a Areva je plánováno uzavřít v období 2015-2017. A (surprise! surprise!) ruský zbraňový uran v rámci dohody „VOU-NOU“ přestane na západní trh proudit počínaje rokem 2014.

Počínaje rokem 2014.

Ještě jednou připomenu, že to představuje 12% světové spotřeby reaktorového uranu a 38% spotřeby v samotných USA.

Faust,je, Goethova, nejsilnější, věc. Je třeba složit slovo „štěstí“ z písmen P,E,R,D,L.

Kdyby byla Fukušima nebyla – bylo by nutné si ji vymyslet. Copak „Stranu zelených“ nevymysleli a ti v Německu „nepozavírali všechny JE“ a nezapočali veselé experimenty s výrobou elektřiny? Někdo přeci platí Indům za jejich protesty proti zahájení provozu již postavené JE?

Jako vždycky. Vymyslete správné heslo a idioti lidé se přidají.
noc4
Myslím, že překlad není nutný…

Rád bych také poznamenal, že v rámci programu „Vzájemného snížení hrozby“ USA odstavily svůj poslední reaktor na výrobu plutonia již v roce 1992. Rusko ale zastavilo svůj poslední podobný reaktor (v Železnogorsku) až v Dubnu 2010. Rusko tedy fakticky vyrábělo zbraňové plutonium až do roku 2010. Téměř dvacet let poté, kdy USA ze svých reaktorů získaly poslední plutonium.

Kromě toho, po podpisu původní dohody o „VOU-NOU“ se objevil jeden zajímavý technický detail – Rusko, po odtržení Ukrainy a Kazachstanu, prostě nemělo dostatek přírodního uranu pro ředění zbraňové komponenty.

Aby zajistila alespoň jakés takés plnění programu (a za prvních 6 let platnosti smlouvy bylo předáno pouhých 50 tun VOU), přesvědčila vláda USA největší západní výrobce přírodního uranu – Cameco (Kanada), Cogema (nyní Areva, Francie) a Nukem (Německo) aby Rusku prodali za speciální cenu 118 000 tun přírodního uranu!

Ano, bylo to za hubičku, kajeme se.

Jenomže v průběhu těch nejhorších let, kdy byla produkce vlastního přírodního uranu v Rusku soustředěna na jediném objektu – Priargunském nalezišti, kde se těžilo všeho všudy přibližně 2 500 tun, kdy Ukrajina a Kazachstán se ještě nacházely ve víru rozpadu a bezčasí, kdy ruský ARMZ ještě nezačal těžit 5 000 tun uranu v různých projektech po celém světě, naladiv mezinárodní spolupráci „uran za megavaty“ aby se v roce 2011 dostal na úroveň 7 088 tun, kdy ještě nebyly podepsány dohody s Kazachstánem a Ukrajinou (rtuti, spojuj se!) – západní firmy svědomitě dodávaly do Ruska přírodní uran pro pokračování programu „VOU-NOU“.

A z části (přesněji z velmi velké části) tak zachránily ruský průmysl obohacování uranu.

A co teď?

Může Rusko pokračovat v programu VOU-NOU i po roce 2013? Mají-li USA svůj vlastní potenciál VOU-NOU? Spočítejme to nahrubo, bez nároku na přesnost, na kilogram nebo dokonce tunu.

Koncem Studené války měly USA 22 000 bojových hlavic, v současnosti jich mají 9 400. Vezmeme-li, že „výrobky“ obsahují 25 kg uranu (vycházeje ze smlouvy VOU-NOU, aniž bychom se zabývali podrobnostmi a různými typy náloží), pak demontáží hlavic mohly USA získat 315 tun zbraňového uranu. A dále ještě zhruba 167,5 tuny uranu z hlavic ve skladech. Vezmeme-li v úvahu „americké VOU-NOU“, v jehož průběhu již bylo do jaderných elektráren předáno 201 tun zbraňového uranu, zbylé množství vysoce obohacených izotopů, jež mají USA k dispozici, se může pohybovat okolo 281 tun.

Myslím, že se nemohu moc splést, řeknu-li že USA dnes nemají zbraňového uranu více než 300 tun, včetně toho co ještě mohou „vyškrábat“ z bojových hlavic. Jestliže ho použijí jako náhradu ruského programu, bude jim toto množství stačit na 6 let. A pak bude nutné stavět centrifugy, spouštět výrobní reaktory, kupovat uran za tržní cenu na mezinárodním trhu – zkrátka pracovat, pracovat a ještě jednou pracovat.

Použijeme-li tutéž logiku na Rusko, dostaneme 44 000 hlavic „tehdy“ a 13 000 „dnes“. Tomu odpovídá, i v případě, že akceptujeme konzervativní odhad 1 100 tun uranu ke konci Studené války, po odečtení 500 tun dodaných do USA a započítání 325 tun ve „výrobcích“, z nichž bude nutno dalších 204 tun „vyškrábat“, protože pro tyto hlavice již stejně neexistují nosiče – vyjde nám zbytek ruského uranu zhruba 480 tun.

Budeme-li vycházet z „vysokého“ odhadu množství uranu na konci éry SSSR (1 400 tun), pak se zásoby ruského uranu budou pohybovat v oblasti 780 tun, o čemž například klidně hovoří tak informovaný člověk, jakým je prezident kanadské firmy Cameco Jerry Grandey.

Tenhle kanadský chlápek se v tom docela vyzná – prodával totiž Rusku přírodní uran za „speciální cenu“ od roku 1999 až dodnes. Takže ten ruský „průšvih“ pocítil na vlastní kůži.

Takže můžeme říci, že i v té nejpesimističtější prognóze může Rusko dále zásobovat Západ podle schématu VOU-NOU ještě 10-15 let.

Zkrátka všechno jako v Gogolově povídce „Vij“. Kdo má modlitební knížku tlustší a kdo drží kruh, ten vyhrál.

Noc je kratší dne.

Hej, vy, vy, co jste zalezlí do svých pohodlných nor uhlí, ropy a plynu! Vy, co si myslíte, že na cizím hrbu se dá bezcelně vjet do ráje!

Vylezte ven. Kontrola prezence.

Nastává atomové jitro.

Reklamy

5 comments

  1. Janika

    Naplňuje mě obdivem přesná, důkladná a precizní práce autora článku. Něco takového se jen tak nevidí. Komentovat se to neodvažuji, myslím, že to je téma především pro pány. Jen tak nesměle – Rusko má tedy víc uranu, než USA – a to je dobře, nebo špatně?

  2. ;-)))

    Jak pro koho…
    Bohuzel pro USA, humanitarni bombardovani a rozkradeni neni realne a varianta Havel, via Jelcin nevysla.
    Rusko je tedy energeticky zcela v pohode sobestacne a USA si budou muset nakrast nekde jinde.. treba v Mali

  3. Already Yet

    Thanks a lot for your efforts in translation of my articles.
    crustgroup

  4. Hamilbar

    2 Already Yet

    Thank YOU for writing such interesting articles. Just in case, if we could be useful to You here is my e-mail: hamilbar@seznam.cz
    And plese keep writing.