Korea – 20. Demokracie 3. Úvahy před hlavním vchodem

Napsal: G. Alexandrov, přeložil LS Odtud

Je demokracie dobrá?

No, ve skutečnosti, stejně jako všechno ostatní v našem životě, je pro někoho dobrá, pro jiného ani moc ne. Ale to, co je jisté je, že demokracie není jen dobrá, ale stává se prostě nepostradatelnou, když jen přejdeme od zájmů kriticky myslící osobnosti, a dokonce třeba i vlivné, ale skupiny lidí, k zájmům mas, společnosti, lidu, což znamená – státu.

Demokracie („skutečná“ neboli „pravá“ demokracie) zahrnuje vytvoření stranického systému (ideálně – dvou stran) a symbióza demokracie a systémové stranickosti vytváří vnitrostátní stabilitu. A stabilita dává státu možnost ne revolučního, ale evolučního rozvoje. Politická stabilita demokratického státu mu dovoluje budovat a realizovat strategii bez zvláštní opatrnosti ke vznikajícím procesním mrzutostem.

Pokusíte-li se zredukovat „amerikanismus“ jako kvintesenci „západu“ jedním slovem, bude tímto slovem slovo Plán.

Jako heslo americké státnosti mohou sloužit dvě věty:

Make a plan and stick to it.
A bad plan is better than no plan.
(Sestav plán a drž se ho.
Špatný plán je lepší než žádný plán.)

Význam a výhody tohoto přístupu jsou zřejmé a nepotřebují dešifrování. Je zřejmé, že výherní pozici ve hře zaujme ten, kdo má pro Hru Plán.

„We came here with a game plan and we stuck to it!“ (Přišli jsme tu s plánem a přidržíme se ho)

A je-li plán špatný? Paradoxně tato situace nejenže není fatální, ale nemůže ani sloužit jako významná překážka k dosažení cíle. Pravda, za jednoho předpokladu – v našem lidském světě, v němž vládne takový faktor, jako je čas našeho života, musí mít váš plán navrch před plány ostatních. Jak to pří jedné příležitosti vyjádřil generál George Patton – ... a good plan violently executed now is better than a perfect plan executed next week.“ (Dobrý plán, intenzívně provedený nyní, je lepší než perfektní plán, provedený příští týden.) A je jasné, proč to tak je – chopíte se iniciativy a uskutečňování vašeho, byť nedokonalém plánu, nutí nepřítele nedobrovolně reagovat na vaše akce, což už samo o sobě ruší jeho plány, ale to ještě není nejhorší, co je pro něj mnohem horší je, že přinucen reagovat na vaši akci, nemůže si být jist, že jeho činy nejsou součástí vašeho (cizího) plánu.

No, a pokud jste ostatní předběhli a máte železnou rukou zavedenu demokracii, máte po staletí zaběhnutý systém dvou stran, rutinní vnitropolitickou stabilitu, vypracovaný strategický plán, důsledně bod po bodu uváděný do života, pak je pro vás život o dost jednodušší, než pro vaše soupeře ve Hře; jejich duševní a fyzické úsilí se vysiluje protiakcemi proti plánu Hry, vámi dávno sestavenému, a to v době, kdy vy už máte volné ruce a vaše hlava už přemítá o jiném režimu. Vyšším. Můžete si dovolit odpoutat se od toho, co zaměstnává hlavu jiných lidí, ať se dohadují, jak co bude, a co se s nimi stane v roce 2040. Sedíte si ve Washingtonu, spřádáte plány do budoucna a o roku 2040 víte, že tehdy bude zvolen příští prezident Spojených států. Kdo to bude? Není nic jednoduššího, než na tuto otázku odpovědět. Prezident, zvolený v roce 2040 bude republikán. Nebo demokrat. Vždyť jaký je v tom ve skutečnosti rozdíl? Hlavní věc je, že vše zůstane na svém místě. Washington, město i obelisk, hranice Kanady, hranice mexická, Rio Grande poteče, přijdou volby, bude zvolen prezident a bude řešit aktuální otázky a reagovat na výzvy roku 2040, ať už budou jakékoli.

Každá věc má své místo a každá věc na svém místě je.

Také v roce 2016 bude vše na svém místě, proběhnou volby, Barack Obama odejde a svůj inaugurační projev pronese příští prezident USA, a už dnes můžeme říci, čím se bude zabývat: Obama byl prezidentem, zaměřeným převážně na vnitropolitické problémy státu, zvládl své povinnosti dobře, a teď, když uvolní Oválnou pracovnu, usadí se v ní jiný člověk, předurčený k tomu, aby vyrovnal vzniknuvší náklon, což znamená podstatně více úsilí v politice zahraniční. Příští prezident tak bude jakousi reinkarnaci Teddy Roosevelta či Reagana, a takové maličkosti, jako je jeho stranická příslušnost, věk a pohlaví nemají žádný význam. Na rozdíl od zkušenosti ve vedení politiky zahraničních věcí, která bude špičkou amerického establishmentu považována za nesporný trumf.

Ale to jsme odbočili, přestože zdlouhavá odbočka ohledně demokracie a stranickosti byla nutná, protože bez ní je velmi obtížné, ne-li nemožné, pochopit podstatu počínání Američanů v Koreji.

Někde v seriálu „Dveře ve zdi“ přišla jakoby sama od sebe řeč na Japonsko, a teď bych chtěl připomenout situaci, se kterou se tam okupační síly v osobě generála MacArthura střetly. Zásadním problémem bylo, že v poválečném Japonsku druhé poloviny čtyřicátých let došlo v politickém smyslu ke „spontánnímu uvolnění energie mas“, což znamenalo prudký nárůst liberálních a „levých“ nálad ve společnosti; v Japonsku vznikl sám o sobě jeden z politických pólů, který bylo třeba něčím vyrovnat, aby se společnosti navrátila rovnováha. Z hlediska Američanů spočívala obtížnost toho úkolu ve skutečnosti, že se z politicko-ideologických důvodů nemohli opřít o tradiční „pravé“ japonské síly – „japonské jestřáby,“ velké průmyslníky a monarchistické kruhy, protože ti všichni byli oporou japonské státnosti, kterou Američané právě ve válce rozdrtili, poslavše japonské císařství „na smetiště dějin.“ Američané ovšem našli způsob velmi rychle – McArthur provedl v Japonsku pozemkovou reformu, zkonfiskoval půdu velkých vlastníků a fakticky ji rozdal rolníkům, čímž vytvořil politické pravé křídlo v podobě masy drobných zemědělských vlastníků.

Ale zde v Koreji, po Korejské válce, USA čelily problému mnohem většího měřítka. V japonském případě měli původně tělo s vyrostlou levou liberálně-socialistickou „nohou“, ke které stačilo nyní přidat nohu druhou, pravou, aby mohlo Japonsko vykročit ke světlé budoucnosti. A noha se zjevila a Japonsko vykročilo. Nicméně v případě Koreje nebyly ani nohy ani trup. V Japonsku měli zkušenost z politického života, měl zkušenost stran, měli vytvořeny státní instituce, a navíc Japonsko mělo koloniální zkušenost, to jest zkušenost klonování sebe sama na cizím území a v cizím etniku. Jinak řečeno z amerického pohledu už v Japonsku existovalo divadlo s herci, kteří uměli hrát. Vše, co bylo třeba, bylo dosadit jiného divadelního režiséra a zařadit do repertoáru jinou hru, se stejnými herci, kteří se teď vžívali do jiných rolí.

„Japonsko, jak je znáte, vymodelovali Američané jako z kousku plastelíny.“

V Koreji nebylo z čeho modelovat, chyběla samotná plastelína.

(Tentýž problém (a problém mnohem grandióznějšího měřítka), nyní stojí před architekty dnešního světa v černé Africe. Není plastelína, není z čeho modelovat, není z čeho budovat. K dispozici jsou pouze ingredience, ze kterých se nejprve musí vytvořit „materiál pro stavbu“ vytvořit plastelína).

Vše, co Američané v Koreji měli, byla rozvrácená japonská zemědělská kolonie, jejíž populace si nebyla vědoma sama sebe jako národa v politickém smyslu, následkem čehož politické instituce nemohly vyrůst „zdola“, samy o sobě, bez vnějšího zásahu. Korea počátkem padesátých let je klasickým a velmi častým případem v tom smyslu, že stát již existuje, ale národ ještě ne. A tento případ byl rozšířen vůbec ne rozpadem koloniálního systému v 50-60 letech minulého století. Stalo se to klasikou z dob formování států v Jižní Americe, kde mezi vznikem státu a zrozením národa v tomto státě uběhlo až sto let. (Nevyjímaje z toho události, kterých jsme svědky a pamětníky – Ukrajina získala vlastní státnost roku 1991, a národ se objevil v roce 2014, s 23 letým zpožděním, snad ne rekordním, ale ne tak špatným.)

Všechno má svůj začátek a také v Koreji se muselo někde začít. „I daleká cesta začíná prvním krokem.“ Jaký byl první krok, už víte – Američané začali v Koreji s výsadbou stromů. Vysadili tam půl miliardy stromů, a už jednou jsme se ptali – „proč?“ Teď, když máte v mysli pojmy „demokracie“, „toryové“ a „whigové“, můžeme na tuto otázku odpovědět – vysazováním stromů v Jižní Koreji Američané zachraňovali válkou zničené a degradované životní prostředí. Ochranou životního prostředí zachraňovali jihokorejské rolníky.

V tomto bodě se dostavuje další „proč?“.

Fakticky – na rozdíl od Severní Koreje, hned z počátku utvářené jako soběstačné, v postoji k Jižní Koreji se nikdo ani nepokusil vytvořit situaci, v níž by se mohla země sama zcela zabezpečit potravinami, a navíc – strategickým cílem USA byla industrializace Jižní Koreje, tak proč vůbec jako první věc křísili jihokorejského zemědělce a proč mu dávali umělé dýchání? Z hlediska Severokorejců a jim radících sovětských poradců, situace, vytvářená na jihu vypadala jako dar osudu, zemědělská země, životní prostředí je zničeno, rolníci prchají do měst (v SSSR se stěhování rolníků do měst vyvolávalo uměle), takže co?! Prchají, to je skvělé! Postavíme jim továrny a máme industrializaci.

Odpověď na „proč?“:

Hloubajíce nad událostmi druhé poloviny dvacátého století, je nemožné nedospět k závěru, že na rozdíl od Sovětského svazu, který se zabýval státo- a strano- tvorným budováním v zemích, jež byly součástí „socialistického tábora“, Američané, kteří dělali totéž ve svém „kapitalistickém táboře“ (slovo „kapitalistický“ je v tomto případě pouhou zvyklostí, konvencí, marxistická terminologie, stejně tak jako marxismus sám je beznadějně zastaralý, a nemůže adekvátně popsat naši současnou realitu), dělali to mnohem solidněji, než jejich sovětští přátelé-soupeři. A v neposlední řadě – Američané nikdy nedělají nic ve spěchu, nejednají zbrkle, na základě „chvíle“, mají Plán. Mají cíl a promyšlenou strategii pro dosažení tohoto cíle. A pokud „chvíle“, odpovídá aktuální bodu plánu, pak je to dobře a danou chvíli využijí, ale pokud ne, pak tím hůř pro „chvíli.“ Taktická výhra se snadno obětuje pro vítěznou strategii.

A tahleta rozvážnost a ochota platit za „běžný provoz“ mají své vysvětlení – když děláte to, co Američané (to, co se pokoušel dělat Sovětský svaz, necháme v závorkách, protože to ve skutečnosti nedělal, a když, tak ne jak měl), nemůžete si dovolit bezbřehou „postupnost“ jednání . Řekněme, že jste si dali za úkol ustanovit v určité říši uspořádání demokratické společnosti s dvoustranným politickým systémem. A předpokládejme, že jste se rozhodli začít s tvorbou „levice“ a počítáte s vytvořením stran „pravice“ později, až se „levice“ trochu zmátoří. Nepovede se vám to. Jakmile se levice pevně chopí moci, prostě vám to zkrátka a dobře nedovolí udělat. Tak funguje vertikála moci. A totéž se stane v opačném případě – pokud moc převezmou pravičáci, při sebemenším náznaku vzniku levicových soupeřů uspořádají noc dlouhých nožů. Bez minimálně dvou stran demokracii mít nebudete, no řekněte, co by to bylo za demokracii, a za nezávislé soudy.

A proto, vstupujíce do hustého lesa tří borovic – „demokracie, levástrana, pravástrana“, musíte se zabývat všemi výhonky současně. SOUČASNĚ! Ale to je extrémně obtížné. Kdyby to bylo snadné, všichni bychom už žili v pozemském odlesku nebeského Jeruzaléma, který marxisté ve své spřádající řeči nazývali Komunismem. Smysl pro realitu nám však rozhodně říká, že v něm nežijeme.

Takže – záchranou rolnictva Jižní Koreje vytvářeli Američané budoucnost masového pravého politického křídla voličů. Budování státu začalo tím, že u mnoha malých korejských Kainů vyvstala potřeba vymodelovat sloup Jakín. /Bible, 1. Královská 7:21/ Pravou nohu státu.

S rolníky začali proto, že je měli po ruce. Nemuseli je vytvářet. Bylo je zapotřebí jen zorganizovat.

Výsadbou stromů se proces nezastavil. V Jižní Koreji byla provedena pozemková reforma zhruba stejná, jako předtím v Japonsku. Velké vlastníky půdy, Korejce, si vzala na starost vláda I Sung-mana, ale co se týkalo pozemků ve vlastnictví japonských jednotlivců, japonských korporací a japonského státu, všichny byly Američany zkonfiskovány a rozdány korejským zemědělcům. Když reforma skončila, bylo jasné, že průměrný příděl průměrného korejského farmáře je příliš malý, a proto náklady obhospodařování byly z hlediska státních zájmů nepřiměřeně vysoké, a tak Američané v celé Jižní Koreji, v každé (doslovně každé) vesnici založili zemědělské družstvo. Přesně tak, jako USA v Japonsku zakládaly odbory, tak v Jižní Koreji zakládaly kolektivní družstva rolníků, což nám malinko protiřečí se známým učením o zvířecím cenění zubů kapitalismu. A to ještě vytvořili ve vesnicích kluby, ne pro zábavu, i když se v těchto klubech může člověk i pobavit, ale proto, aby zemědělská družstva mohla navzájem sdílet různé výrobní zkušenosti. „Vyrob si sám a ukaž to dalšímu.“ Následovaly farmy pro chov plemenného skotu, vakcinace, zušlechťování odrůd obilovin, meliorace, snížení úroků z půjček v zemědělských záložnách, drůbežárny, laboratoře, jatka a chladírny a mnoho, mnoho všelijakých dalších věcí, které přispěly ke zvýšení výnosů a zvýšení celkového množství hospodářských zvířat. Úsilí Američanů je pochopitelné, pustili se do rehabilitace jedné nohy jimi vytvořeného státu tak, aby to byla noha svalnatá a „pevných kostí“.

Ale vždyť jsme dospěli k závěru, že je nutno dělat všechno současně, a k jedné noze státu je potřebná noha druhá. Pokuste se vžít do role „hybatelů pokroku“. Máte zemi, nechť je to Korejská republika, zemědělská země, obývaná převážně rolníky, lidmi konzervativními a zkostnatělými, málokdo z nich byť jen slyšel slovo „demokracie“, natož aby věděl, co znamená. Nemají ani ponětí, že je jim v budoucnosti určena role „pravicových voličů,“ korejských Toryů. A vy mezitím potřebujete i masu levicových voličů, jako oporu budoucí levé strany. Kde jen jej, toho voliče, vzít? Z čeho jej vytvořit? V zemědělské zemi?

Industrializace teprve přijde, jenže voliče potřebujete během roku či dvou.

Co byste udělali? Z koho byste vytvořili levou nohu? Z jakého materiálu byste začali stavět sloup Boaz ( Bible, 1. Královská 7:21), který by stát podepřel?

Advertisements

26 comments

  1. hans

    Také v roce 2016 bude vše na svém místě, proběhnou volby, Barack Obama odejde a svůj inaugurační projev pronese příští prezident USA, a už dnes můžeme říci, čím se bude zabývat: Obama byl prezidentem, zaměřeným převážně na vnitropolitické problémy státu, zvládl své povinnosti dobře, a teď, když uvolní Oválnou pracovnu, usadí se v ní jiný člověk, předurčený k tomu, aby vyrovnal vzniknuvší náklon, což znamená podstatně více úsilí v politice zahraniční. Příští prezident tak bude jakousi reinkarnaci Teddy Roosevelta či Reagana, a takové maličkosti, jako je jeho stranická příslušnost, věk a pohlaví nemají žádný význam. Na rozdíl od zkušenosti ve vedení politiky zahraničních věcí, která bude špičkou amerického establishmentu považována za nesporný trumf.

    Cha, cha. Napsáno v dubnu 2015. Důkaz že pan Alexandrov je úplně mimo. Obama nezvládl vnitřní politiku, když vyústila v odmítnutí establishmentu voliči, v pojetí pana Alexandrova „v revoluci“. Ostatně Obama se ani na vnitřní politiku nesoustředil a nic zaznamenáníhodného v ní nevykonal; na rozdíl od zahraniční politiky, s níž se zapsal do dějin. Nový prezident naopak přišel s úkolem soustředit se na vnitřní politiku a jeho zahraničněpolitická zkušenost je rovna nule. (Navíc v době kdy to psal – na jaře 2015 – a až do nástupu Trumpa – byl nejsilnější a nejpravděpodobnější kandidát republikánů Jeb Bush, takže už tehdy bylo tvrzení, že „stranická příslušnost je maličkost, kandidáti obou stran budou mít zkušenosti ve vedení zahraniční politiky“ jasná blbost.)

    • tresen

      Určitě nebyl sám, kdo si před dvěma lety neuměl představit Trumpa v Bílém domě.
      Možná by se pan Sýkora mohl poohlédnout po nějakém novějším autorově textu, už s reakcí na loňskou volbu.

      • LS

        Rád bych, ale zatím jsem nenašel ani další díl serilu „Korea“.

  2. LS

    Růžové brýle, které si pan G.A. nasazuje při pohledu na americkou „demokracii“, se poněkud zatemní, vzpomeneme-li na demokraticky zvoleného prezidenta J.F.K., který byl (patrně v zájmu banksterů) plynule a stabilizačně odstraněn kulkou vraha. Místo vraha byla zatčena jakási figurka, a než se dostala k soudu, kde by vyšlo najevo, že jde o zastírací manévr, byla figurka odstřelena jiným vrahem. Vnitropolitická stabilita jak vyšitá. K samotné americké demokracii lze také vznést jisté „proč?“. Proč v tom oslavovaném stabilním systému dvou stran nesečtou prostě počet hlasů, které kandidáti dostanou? Rozhoduje přece počet hlasů „dosazených volitelů“ daných oblastí. Takže v americkém „podstátě“ může mít démos naprosto jiný převažující názor, a rozhodne to jedinec jiného názoru? A to už nemluvím o tom, že „kandidovat“ si mohou dovolit pouze lidé hodně, hodně bohatí. A pouze ti, kteří hned v první řeči halasně podpoří Izrael. Ne nadarmo má USA přezdívku USrael.
    A za další – moje víra v „demokracii“ značně upadá, uvědomím-li si následující početní zadání: Ze 100 lidí bude 40 volit stranu A. 20 lidí se stranou A nechce nic mít, a volí stranu B. Totéž dalších dvacet, pro které by sice strana B připadala do úvahy, ale přednost dají straně C. Obdobně s posledními dvaceti, co zvolí stranu D. Systém může být nastaven tak, že vyhrála „většina“ 40 hlasů. A kdepak je těch 60 nesouhlasících s oněma 40??? :-) Ano, tam…

    • tresen

      Atentátem na řádně zvolenou hlavu státu se demokracie zpochybnit nedá.
      Spíš se k tomu používají její více či méně pochybné definice. Ale o tom už tu byla řeč víckrát a na shodu nikdy nedošlo.
      Ten váš poslední příklad, kdy 40% hlasů vede k parlamentní většině, mi připomněl oposmluvní éru, kdy její protagonisté mermomocí usilovali o změnu volebního zákona, která by to umožnila. Ústavní soud jim to tenkrát zatrhnul. Aspoň od té doby víme, k čemu je.

      • LS

        Když dovolíte, já to vidím jinak. JFK není jediný příklad am. prezidenta, určeného na odstřel. To mi dovoluje vyslovit domněnku, že když se nepodaří zmanipulovat dostatečné množství lidí, aby vybrali vhodně nastrčeného kandidáta, a následně demokraticky zvolená hlava státu chce zavést opatření, která jsou proti zájmům mocných, (například vyvést FED ze soukromých rukou), tak ani nepočkají na další volební období a jednoduše jej demokraticky odstřelí. Je to až moc okaté na to, abych tomuto typu „demokracie“ fandil. Skutečná demokracie mohla existovat jen v řeckých městských státech. Od té doby se jedná pouze o zneužitý pojem. Tedy aspoň k tomu jsem zatím ve svých úvahách dospěl. :-)

        • tresen

          Jen jestli by se vám líbilo, kdyby se ten „démos“, který by měl mít slovo, podobal svému antickému vzoru, tj. kdyby ho tvořili pouze plnoprávní mužští příslušníci obce. Neboli menšina obyvatel.

          • LS

            Chápu, kam tím dotazem míříte, jenže je v kontextu naprosto nadbytečný. Doby, kdy se mohli téměř všichni „volitelé“ sejít na jednom náměstí, jsou už pryč. Bylo by zajímavé doložit odkdy se ve kterých státech mohly účastnit voleb ženy…

            • tresen

              To není nic obtížného.
              První byl Nový Zéland v roce 1893. Další státy prozradí Wiki.
              V Evropě to vypadalo takhle:
              Finsko 1906
              Dánsko 1915
              Estonsko, Litva, Německo,
              Polsko, Rakousko 1918
              Holandsko, Lucembursko 1919
              Československo 1920
              Lotyšsko, Švédsko 1921
              Turecko 1926
              Irsko, Velká Britanie 1928
              Španělsko 1931
              Bulharsko, Francie 1944
              Itálie, Slovinsko 1945
              Rumunsko 1946
              Belgie 1948
              Řecko 1952
              Maďarsko 1958
              Kypr 1960
              Švýcarsko 1971
              Portugalsko 1976
              Lichtenštejnsko 1984

              • hans

                třešeň do Evropy nepočítá Rusko (ženy volí od jara 1917), (tehdy) ruské Finsko však kupodivu uvádí.

      • hans

        Aspoň od té doby víme, k čemu je.

        Ano, když tehdy ústavní soud bránil spřízněné politické strany před demokracií, tak se skutečně vybarvil a ukázal k čemu je. K hájení a rozšiřování aristokratických a oligarchických prvků v politickém systému.

        • tresen

          Víte dobře, že to bylo právě naopak. Jenom provokujete. Ústavní soud bránil demokracii před spřaženými stranami.

          • hans

            Víte dobře, že to bylo právě naopak. Jenom provokujete. Ústavní soud bránil spřízněné strany – demokracii odmítající, voliči (v jejich slovníku hloupou lůzou) pohrdající, a proto s nízkou voličskou podporou – před legální, legitimní a zcela demokratickou úpravou volebních pravidel, která by však strany spřízněné s ústavními soudci poškodila.

            Ostatně i sám ústavní soud je protidemokratickým prvkem systému od té doby, co si svévolně přisvojil právo rušit části ústavy a ústavních zákonů, pokud nejsou v souladu se zvůlí soudců.

            • tresen

              Opravdu vám vypadlo z paměti, jak se oposmluvní strany pokusily vylepšit si pozici /neúměrným posílením zisku mandátů oproti poměrnému volebnímu výledku/, a to mimoústavně, když na ústavní změnu neměly podporu?
              Pokud berete ústavu jako jeden z fundamentů demokracie, pak nemůžete svá slova myslet vážně.

    • MaB

      Jaké „spravedlivější“ řešení by lépe vyhovovalo Vám DNES v zemích, kde není bipartismus, než systém založený na principu přímé demokracie, kde volbu provádí všichni plnoletí a svéprávní občané ?
      V prvním kole se vybírá podle preferencí z několika kandidátů z různých stran. Ti si nerovnoměrně „rozdělí“ 100% platných hlasů a do druhého kola postupují dva s největším počtem.
      Ve druhém kole vítězný kandidát dostane alespoň 50% + 1 hlas, tedy nadpoloviční většinu.
      Dát přednost A před B v prvním kole ještě neznamená zásadní nesouhlas s B, který by mi bránil volit pro něho bez problému ve druhém.

      • hans

        volba zástupců, kteří rozhodují místo voličů, není přímá demokracie a je v rozporu s jejími principy

        • MaB

          Což nic nemění na faktu, že přímá volba je jedním z principů přímé demokracie.
          Ani na tom, že volba prezidenta je přímá.
          A pouze o způsobu volby tu byla řeč.

          Prezidenta České republiky volí občané přímou volbou. Až do 1. října 2012 byl však volen nepřímo parlamentem na společné schůzi obou jeho komor.

          • hans

            přímá volba kandidátů je jedním z principů přímé demokracie

            Ne, není. Principem přímé demokracie je přímé rozhodování voličů. Volba zástupců rozhodujících místo voličů je principem demokracie nepřímé a je přitom lhostejné, zdali je to volba přímá nebo nepřímá.

            • MaB

              Přímá demokracie označuje demokratickou formu vlády, ve které je vůle lidu přímo přenášena do procesu politického rozhodování. V přímé závislosti na systémovém modelu užití může v praxi zahrnout prvky, jako jsou: přímé tvoření zákonů lidem, losování do státních úřadů, přímou volbu, referenda, odvolatelnost úředníků a politiků či konečnou kontrolu politického rozhodování.

              https://cs.wikipedia.org/wiki/Přímá_demokracie

  3. LS

    Mně by vyhovoval osvícený absolutistický panovník. :-) Ale vážně – asi to nej, co jde vymyslet je – vláda expertů. Opravdových odborníků. Národohospodářů, ne ekonomů. Ale přiznávám, že se necítím být přílišným znalcem těchto záležitostí. Ono je snadnější poukázat na to, co se vám nelíbí, než vypracovat systém, který by přinášel skutečný užitek. Na dnešní české „demokracii“ mi nejvíce vadí kašpárci, parazitující na těle republiky, kteří se cítí být „politiky“. Pak také tlučhubové typu Zaorálka, schopní před volbama naslibovat i to, o čem najisto vědí, že s tím ani nepohnou, ba ani se o to nepokusí.

    • tresen

      I ty nejlepší experty – národohospodáře musí někdo vybrat a jmenovat. Jistě – osvícený panovník to být může. Jenže jeho synek může být velmi neosvícený a vybere své hrabivé kumpány. A jste tam, kde jste byl, a začnete se ohlížet, kde je nějaký parlament, který by panovníka umravnil. :-)

    • MaB

      Něco jako kněžna Libuše ? :)
      „Osvícený panovník“ rozhodně není představa absurdní.

      Skoro se dá říci, že by teď mohl být (bude ?) v čele fr. státu. Demokraticky je zvolený prezident-monarcha – vzhledem k jeho pravomocím („Režim osobní moci“) a s přihlédnutím k jeho kultivovanosti a charakteru lze rozumně doufat i v tu „osvícenost“.

      Už splnil svůj slib, že ve vládě budou zástupci občanské společnosti. Polovina jeho ministrů, 11 z 22, nejsou politici, ale „experti“ (kádr se zkušenostmi z veřejného i soukromého sektoru – práce, profesorka hematologie – zdravotnictví, zakladatel fondace Příroda a člověk – životní prostředí, rektor – školství, šéfka univerzity – vysokoškolské vzdělávání, vydavatelka – kultura, 2x olympijská vítězka – sport…)
      „Premier gouvernement d’Edouard Philippe : une République des experts qui penche à droite ?“ (První vláda EP: Republika expertů naklánějící se doprava ?)
      A první zákon ?
      „Moralisation et transparence de la vie politique et de la démocratie“…

      • LS

        Obdivuji váš optimistický optimismus. Trochu jiný názor na pana Macrona jsem si přečetl zde:
        http://outsidermedia.cz/perlicky-z-tisku-za-kveten-2017/
        *Macron má zářivý hollywoodský úsměv, zářící oči telete a naprostou absenci jakýchkoliv názorů. Září jako falešná mince a říká stupidní věci s naprostým přesvědčením.

        • MaB

          Francouzi říkají : Co je ti vytýkáno, to kultivuj !
          Pokud jde o vzhled prezidenta, mnozí jeho kolegové by ten jeho možná brali. :)
          Jeho ùsměv je odzbrojující (viz debata s Le Penovou) a pokud jde o oči telete ? Héra, sestra a zároveň manželka boha Dia, byla proslulá svou krásou. Měla nádherný pohled a proto k ní patřilo epitetum Boópis – Volooká. (Homér, Ilias).

          „Naprostá absence jakýchkoli názorů“ ? To určitě poté, co si je s Macronem vyměnili.
          O autorovi výroku, nejspíš anonymnímu, se dá téměř s jistotou říci, že sám sebe považuje za nesmírně duchaplného… :)

        • MaB

          Ještě malý dodatek k tomu „portrétu“ EM:
          ČT24:
          „Prezident Spojených států Donald Trump oznámil, že USA odstoupí od pařížské dohody o klimatu z roku 2015. Smlouva podepsaná 195 zeměmi je podle něj pro Američany neúnosně drahá. Chce vyjednat takovou dohodu, která bude pro obyvatele jeho země „spravedlivá“.
          Francouzský prezident Emmanuel Macron však Trumpovi vzkázal, že již není o čem jednat.“

          „Nevzkázal“, ale okamžitě zvedl telefon a v angličtině mu to řekl přímo. A pak se obrátil i na Američany:
          “Make our planet great again”

          Jedna z reakcí:
          As my colleague Sarah Wildman recently noted, the “baby-faced new French president” has clearly “got swagger befitting a man with twice as much experience, and a country with twice as much military power.”
          Macron may be new to the politics game, but boy does he know how to play it.
          Není to důvod k optimismu ? :)

    • hans

      Vládu expertů jsme tu měli od 10. do 19. století. K vládě byli vychováváni od dětství, s mnohem větším úsilím než dnešní experti, a přesto výsledky byly nevalné.

      Teda pro životní úroveň expertů to mělo dopady oslnivé, ale pro obyvatelstvo to nebyl nijak zvlášť dobrý systém.