Sionismus 6

2.1.2014

Když nejde hora… (6) Čelem proti čelu (2)

Napsal Lev Veršinin
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Mezitím se na podzim roku 1935 arabská šlechta – dokonce včetně klanu Našašibi – inteligence a straničtí vůdci, obrátili na úřady se „Společnými požadavky“ ve kterých požadovali volby v Palestině, rozšíření autonomie, ale hlavně  – zákaz vjezdu dalších Židů, tedy zrušení Balfourovy deklarace. To Britové samozřejmě odmítli a navrhli vytvořit pro oba dva sektory společný „zákonodárný výbor území“, jakousi karikaturu parlamentu, kde by se rozpory daly řešit civilizovaně. Tuto myšlenku, pochopitelně, obě komunity odmítly, a v dubnu roku 1936, když už všem bylo jasné, že slovy se ničeho nedosáhne, zahájili Arabové generální stávku. A 13.dubna byla prolita první krev: tlupa Arabů zabila Žida, který náhodou procházel kolem. A teď to začalo. Na silnicích začaly operovat živelně (?) vzniklé ozbrojené skupiny Arabů, které od arabských řidičů vybíraly „příspěvek na svatou válku“ a židovské střílely na místě. Židé odpověděli taktéž střelbou, a jelikož nedokázali určit, kdo to řádí na silnicích, velmi často stříleli podle okamžité inspirace. V Tel Avivu začaly demonstrace proti Arabům („Vrazi!“) a Angličanům  („Jak to, že nás vy kurvy tak špatně chráníte?“) které přerostly v divoké bitky se slušným skóre obětí, jak Židů, tak Arabů…

To co se dělo nijak nepřipomínalo předcházející „živelné bouře“. Vše se dálo velmi politicky, podle pravidel. Jako na povel (i když, proč „jako“?) začaly z představitelů arabských stran ve městech vznikat „národní výbory“ a koncem dubna byl zformován Vysoký arabský výbor, v jehož čele stanul kdo jiný, než nejradikálnější radikál, Amín al-Husajní. Znovu byly vzneseny „Tři požadavky“, tentokrát ne jménem politických stran ale jakoby jménem všeho obyvatelstva. Byla vyhlášena měsíční generální stávka. V případě nesplnění jeho požadavků, hrozil výbor použitím násilných metod. Ostatně násilí se stejně lavinovitě šířilo a k polovině května začaly úřady přesouvat do Palestiny vojska. Na silnicích byla zřízena kontrolní stanoviště a zavedeny zákazy vycházení. Britové nabídli cukr ve formě slibu omezit židovské přistěhovalectví. VAV to nestačilo a započaly útoky na kontrolní stanoviště a židovské farmy, atentáty a podobné radosti (Boje o Jaffu trvaly více než dva týdny a z mnohých měst bylo nutné vyvézt všechny bezbranné ortodoxy). Na venkově se objevily oddíly bojovníků, většinou nevelké, ale v některých případech i přes sto mužů. Hořely židovské sady a plantáže, pohyb po silnicích byl možný pouze s ochranou.

Angličané se s tím také nijak nemazali. Z hlediska zákona to měli ošetřené (zákon „O kolektivní odpovědnosti a trestech“), takže pokutovali a zatýkali celé rodiny a občas i celé vesnice. Ještě tvrdším trestem bylo bourání domů (tamní Arabové považují dům za rodinou cennost, buduje se po staletí a předává se z pokolení na pokolení). A potom přijali ještě zákon, který zavedl trest smrti za držení zbraně bez povolení a hned poté se objevil systém vojenských soudů, proti jejichž rozsudkům nebylo odvolání. A potom začali střílet. A věšet. Podotknu, že nejenom Araby. Na popraviště šli i Židé, i když v seznamech popravených je jich podstatně méně. To proto, že vedení jišuvu od počátku chladilo horké hlavy mládeže (zájemců „roztrhat ty divochy na kusy“ bylo víc než dost) vyhlásivši politiku „zdrženlivosti“. Bylo rozhodnuto chovat se tiše, poslušně, prát se jenom v případech nutné sebeobrany vším, čím bude možné pomáhat Angličanům a tím dokázat Londýnu, s kým bude lépe spolupracovat a na koho se lze spolehnout. Zcela bez excesů se to samozřejmě neobešlo, „Hagana“ i „Irgun“ si ke krvi přičichly, ale na pozadí probíhajících událostí si toho nikdo nevšímal a Angličané byli spokojeni, že alespoň někdo si tam vede předvídatelně. Takže v první fázi událostí strategie jišuvu spočívala v aktivní sebeobraně, a dokonce i bojechtiví „revizionisté“ z „Irgunu“, kteří se nepodřizovali Židovské agentuře, se nijak zvlášť nehnali do útoku.

To, že za událostmi se skrývá VAV, bylo jasné všem. Samotný výbor to ovšem popíral s tím, že všechno se to děje živelně, kdežto on je proti jakémukoliv násilí, ovšem Angličané čím dál tím častěji naráželi na informace o financování „živelného hněvu lidu“. A dokonce o přílivu – samozřejmě prostřednictvím zhruba pátých rukou – prostředků na boj z Itálie a Německa, jejichž tisk psal velmi vstřícně o „povstání arabských vlastenců proti londýnské plutokracii“ (otázka sionistů se, pravda, nijak zvlášť nevyzvedávala). Hrozilo, že situace se vymkne kontrole a potom, dá se říci, se kontrole vymkla: na mandátním území se objevil náležitě organizovaný vojenský oddíl dobrovolníků ze sousedních zemí vedený kádrovým syrským důstojníkem Fawzi al-Kwawudži, udatným vojákem majícím válečné zkušenosti. Jeho cílem bylo změnit chaotické šarvátky v regulérní válku a šance, že se mu to podaří, byla veliká, neboť nejvýznamnější kurbaši ho okamžitě uznali za vrchního velitele. V souvislosti s tím si Britové zcela přestali brát servítky a brzy se ukázalo, že žáček přece jenom nemá na to prát se s protřelými kriminálníky.

Povstalci se začali rozutíkávat. Navíc, dlouhá stávka způsobila, že arabské obyvatelstvo se ocitlo jen krůček od hladu a síly povstalců se pomalu vyčerpávaly. Prosit o milost považovali, pravda, za ponižující, ale existovaly i jiné elegantní varianty, proti kterým nic neměl ani Londýn. 10.října zaslali imán Jemenu, emír Transjordánska a král Saudské Arábie vůdcům VAV dopis, ve kterém je vyzývali, aby „se spolehli na upřímné a ušlechtilé úmysly našeho přítele, Velké Británie, jež slíbila, že bude spravedlivou“. Narážka byla průhledná: v případě neuposlechnutí mohly monarchie uzavřít kohoutek s pomocí, ale zdvořilosti bylo učiněno zadost a tak hned následující den se VAV obrátil na „ušlechtilý arabský národ Palestiny“ s návrhem dát komisi, která mezitím již vyrazila z Londýna, čas, aby se ve věcech mohla vyznat. Nepokoje, stávky a střelba ustaly jako mávnutím kouzelného proutku, několik nikomu se nepodřizujících „divokých oddílů“ bylo rychle zlikvidováno a jednotka Kwawudži odešla do Transjordánska, přičemž Angličané, i když měli možnost vyhladit hosty při přechodu Jordánu, neučinili tak, jako gesto dobré vůle.

Naděje v britskou arbitráž vkládali mnozí, o to více, že vedoucí komise, lord Peel byl považován za čestného muže, znal region a měl dobrý vztah jak k Židům, tak k Arabům. Svůj charakter předvedl, když vůdcové VAV, zkoušejíce, co si k důležitému úředníkovi mohou dovolit, si dali jako podmínku zahájení jednání okamžité zastavení židovské imigrace. Sir William – opět jako znak dobré vůle – dosáhl na ministerstvu trojnásobného dočasného snížení kvóty, při tom ale prohlásil, že vydírání ustupovat nehodlá. A Amin Al-Husejní, jeruzalémský muftí a vedoucí VAV, zařadil zpátečku. Začaly konzultace a velmi brzy začalo být jasné, že pozice židovské strany je z taktického hlediska daleko výhodnější. Jestliže Arabové neochvějně trvali na tom, že v Palestině není místo pro Židy, i když ti, co tam již jsou, vzal je čert, ať si klidně zůstanou, ovšem coby národnostní menšina, vůdcové jišuvu si vedli mnohem pružněji. Netrvali jako kdysi na tom, že Židé musí osídlovat celé území Turecké Palestiny nebo alespoň mandátu, stačil by jim, jak sdělili Peelovi, třeba malý, ale vlastní stát na území, kde již mají Židé většinu. Fakticky to byl nepochybně úskok umožňující jišuvu vytvořit o sobě dobrý dojem a dosáhnout iniciativy v budoucím zápase. „Třeba malý, ale náš stát na části území“ – psal v oněch dnech Ben Gurion – „to není konec, ale začátek… Stejně nás čeká boj, ovládání území není důležité samo o sobě… díky němu zvýšíme svoji sílu a jakékoliv navýšení naší síly ulehčí ovládnutí země v její celistvosti. Vytvoření státu bude mocnou pákou v našem historickém úsilí zaměřeném na návrat většího“. Ovšem ani na druhé straně nebyli žádní hlupáci, výše zmíněné bylo důvodem pro tvrdohlavost vůdců VAV, ale formálně to vypadalo tak, že Arabové nejsou ochotni ke kompromisu, kdežto Židé naopak, jsou připraveni k ústupkům, což se nemohlo nelíbit Londýnu.

Když byla nakonec (7.července 1937) zpráva komise zveřejněna, bylo v ní jasně řečeno, že „vzhledem k tomu, že není možný trvalý mír a řád v rámci jednotného státu, je třeba se orientovat na vznik dvou samostatných států“. Mapa byla přiložena: Židům navrhovali získat zhruba pětinu mandátního území, zatímco jejich protivníci měli dostat všechno ostatní a pak se připojit k Transjordánsku. Některé strategicky chutné kousky země a taktéž města, ve kterých žili i Arabové (přibližně čtvrt milionu osob), bylo navrženo ponechat pod britskou správou a potom „provést výměnu obyvatelstva“, Araby vysídlit do velkého arabského státu a z arabských území odebrat všechny Židy. Reakce zainteresovaných stran byla okamžitá: vůdci jišuvu odpověděli okamžitým „ano“, VAV stejně okamžitým „ne“. Což poněkud komplikovalo dosažení lordem Williamem vyhlášeného principu „rozumné spravedlnosti“, ovšem nikoho to nepřekvapilo: britští úředníci znající zdejší obyčeje přece upozorňovali, že by bylo „zbytečné doufat v to, že arabské obyvatelstvo Galileje se někdy smíří s podobným projektem… celkově je to pociťováno tak, že byli zrazeni a že je nutí opustit svou půdu a zahynout  v jakési neznámé poušti“. A zdaleka nešlo jen o stížnosti na téma „Židům dali nejlepší půdu“. Za prvé, i když ta půda byla skutečně lepší, tak lepší ji udělali teprve Židé, když vysušili bažiny, a za druhé v takovýchto situacích mají všichni za to, že oni jsou těmi, kdo utrpěl újmu. Situace byla daleko horší: sionisté již byli považováni za totální cizáky a naplno zapracovalo kolektivní podvědomí diktující princip „buď, anebo“. Což, jak jistě chápete, zcela vylučuje jakékoliv kompromisy. Dokonce i když se někomu zdá, že problém se dá vyřešit po dobrém a všemi akceptovatelná varianta je evidentní.

V důsledku čehož se ten tak těžce dosažený klid ukázal býti pouze krátkou přestávkou. V polovině roku 1937 začaly atentáty na anglické úředníky a všechno to začalo znovu. VAV samozřejmě ihned prohlásil, že on ani náhodou a „zhoubné násilí“ odsoudil, a i sám muftí vyzval ke klidu a zdrženlivosti. Ovšem Angličané měli informace o tom, že předáci Arabů se na zostřování situace podíleli, a když jim tyto informace jejich rozvědka potvrdila, postavila správa mandátního území v říjnu „národní výbory“ všech úrovní mimo zákon a sesadila Al-Husejního, který již veřejně vyjadřoval podporu Hitlerovi, z postu předsedy Nejvyšší muslimské rady. A potom začali zatýkat. Utéct (do Libanonu) se podařilo, s velkými potížemi, pouze muftímu – a události přestaly mít cokoliv společného s pořádkem. To už nebyly nepokoje, to byla opravdová válka. Zatím co ve městech byl jakžtakž klid, venkov vzplál. Kde se vzaly, tu se vzaly, vyrojily se z počátku desítky a potom stovky malých (majících 10-15 bojovníků, přitom celkový počet těchto „aktivistů“ historikové odhadují, každý dle svého naturelu, na 3 až 8 tisíc) oddílů. Tyto oddíly bojovaly každý na své vlastní nebezpečí a poslouchaly pouze své vlastní kurbaši (všechny pokusy muftího, sedícího v Damašku, zorganizovat nějaké jednotné vedení povstání, zkrachovaly) a tak fakticky všichni bojovali se všemi. V této situaci již nestálo za to hrát si na „zdrženlivost“. „Hagana“ dostala rozkaz připravit se k akci, načež byly vytvořeny tak zvané „polní roty“, podřízené na rozdíl od oddílů domobrany přímo Židovské agentuře, schopné nejenom se bránit, ale i útočit. Objevil se i prototyp specnaz – „jednotky zvláštního určení“ – jejichž úkolem bylo operativně reagovat na nepřátelské výpady a současně s tím plnit úkoly vojenské kontrarozvědky; tyto jednotky dokonce nebyly podřízeny ani Centru, ale osobně vůdci jišuvu Davidu Ben Gurionovi.

Angličané o tom všem samozřejmě věděli a nijak je to netěšilo (formálně vůbec neuznávali právo „Hagany“ na existenci), ovšem v dané situaci byli vděčni za jakoukoliv pomoc a na leccos zavírali oči. A nejen to, je velmi pravděpodobné (i když o tom žádné dokumenty dodnes nebyly nalezeny), že vznik ještě jednoho specnazu – „Nočních bojovníků“ – zformovaných britským důstojníkem Ordem Wingatem, který sympatizoval s idejemi sionismu, se neobešel bez jejich podpory. Ať to bylo jak chtělo, vedení Židovské agentury koordinovalo své kroky s úřady a nezavdávalo žádný důvod ke stížnostem. Ovšem „revizionisté“ z „Irgunu“ se chovali úplně jinak. Byli již dávno zakleknutí ve startovních blocích, a jakmile situace znovu explodovala, s nikým se neradíce a skoro s nadšením se pustili do boje. Přitom zdaleka nejen „do boje“. Jde o to, že arabští povstalci nebyli, eufemicky řečeno, žádnými anděly a Haagské konvence dodržovali jen velmi chabě. Jejich oblíbenou metodou byly léčky na cestách, střelba na linkové autobusy a na okraje kibuců, vraždy osamělých poutníků nezávisle na pohlaví, věku nebo držení zbraně – no a vůdcové „Irgunu“ došli k závěru, že je nutno používat tytéž metody. Dokonce ještě drsnější, protože nezůstalo u střelby na cestách, poprvé byly použity bomby – po způsobu bojovníků makedonského VMRO. Na tržištích, v kavárnách a podobných místech. Vysvětlení bylo jednoduché a dokonce i logické: my totiž vyhazujeme do vzduchu arabské civily pouze jako odpověď na cílené vraždy židovských civilů, a to byla čistá pravda – výbuchy se prováděly výlučně jako „akce odplaty“. Ale přesto byli všichni v šoku. Židovská agentura i většina jišuvu „teroristy“ důrazně odsoudila, Angličané jich několik chytili a pověsili (již jsem vzpomenul) na základě týchž zákonů, jako arabské vrahy. Jenomže proces již byl odstartován. Bojůvky, tentokrát ty arabské, urychleně zvládly technologii výroby dynamitu a vzájemnou nepřízeň nahradila nenávist.

Konfigurace konfliktu se tou dobou stávala stále podivnější. Židé stáli na straně Angličanů. Ale na téže straně se ocitly i mnohé arabské vesnice, jejichž domobrany se také praly s povstalci rychle sklouzávajícími k obyčejné kriminalitě. Z logiky věci udržovaly tyto domobrany zcela přátelské vztahy s židovskou domobranou. Situaci dále zostřovalo tradiční soupeření klanů. Rod Našašibi ne bezdůvodně viděl v probíhajících událostech pokus rodu Al-Husejni získat zpět pozice ztracené po odchodu Turků a též vystoupil na straně britských úřadů a zformoval vlastní „mírové jednotky“ – tím pádem na teritoriu nezůstali žádní „neutrálové“ a ti, kdo se prát nechtěli, byli nuceni utíkat, kam je oči vedly. Podle výpočtů historiků s dostatečně kritickým vztahem k Izraeli jako je např. Benny Morris, opustilo Palestinu v té době více než 30 tisíc Arabů. Převážně šlo o solidní měšťany, kteří měli co ztratit a celkově „samotní povstalci zabili podstatně více Arabů, než britské nebo židovské síly“. Nepřekvapuje proto, že i „mírové jednotky“ působily v těsném kontaktu s oddíly jišuvu, přitom vojenská spolupráce zašla tak daleko, že v jednom okamžiku vůdcové rodu Našašibi dokonce navrhli Židovské agentuře sjednotit se a po rozdrcení stoupenců Al-Husejni (což byla hotová věc), společnými silami vytěsnit z Palestiny Angličany a poté vytvořit společný „přátelský stát“. Velký palestinský historik Hasan Kanafani se domnívá, že návrh byl učiněn smrtelně vážně a lituje toho, že ho sionisté nepřijali, jenomže ti ho nemohli přijmout: podle víry kterou vyznávali, potřebovali ne společný stát, ale třeba o hodně menší, ale zato svůj. A navíc, nehledě na všechny mantry o „novém národě“, židovští přesídlenci se považovali za „součást osvícené Evropy v temné Asii“ a nehodlali se trhnout od Británie. Nakonec, počátkem roku 1939 byla společnými silami vzpoura potlačena. Většina povstaleckých oddílů, které se v tu dobu již zvrhly v lupičské bandy, byla zničena, ostatní byly vytlačeny za Jordán a tam z části pobity a z části odzbrojeny „Arabskou legií“ emíra Abdalláha a k září všechno v podstatě skončilo.

Leč zmlkly pouze zbraně a navíc jen málokdo nepochyboval o tom, že definitivně. Formální pacifikace teritoria nepřinesla Londýnu kýžený klid. Začínala Velká Válka, význam Suezkého průplavu, i tak kolosální, mnohonásobně vzrostl, jenže sympatie místního obyvatelstva nebyly v důsledku zmiňovaných událostí na straně Londýna – v první řadě kvůli Židům (o tom, že Britové dříve či později odejdou, Arabové nepochybovali, ale s Židy to vypadalo jinak). Zcela loajální Velké Británii zůstávala v podstatě pouze těsně s ní spjatá nejvyšší vrstva elity, kdežto lidé dole, od intelektuálů po rolníky, sympatizovali s Němci, kteří se Angličanů nebojí a Židy, jak bylo všem známo, honí jak nadmuté kozy. Upřímně řečeno, je těžké mít jim to za zlé – nepřítel mého nepřítele je, konec konců, můj přítel. Taková byla nálada jak v Egyptě, tak v Sýrii, tak v Iráku, kde o něco později, v roce 1941, vládu uchopili přívrženci nacistů, načež následovala velmi těžká válka, která přišla Angličany velmi draho (mimochodem, aktivně se jí účastnil Amín al-Husajní, po porážce uprchnuvší do Berlína). Přitom důstojnický sbor své sympatie k Němcům nijak zvlášť neskrýval. Riskovat se nikomu nechtělo. Takže bylo nutné učinit Arabům ústupky, Židé se z ponorky stejně nikam nepodějí. Proto, s gustem šlehnuvše bičem, sirové a peerové vytáhli z kapsy kousek cukru. Zpočátku – ještě koncem roku 1937, kdy vzpoura zuřila ještě s plnou silou, prohlásili, že doporučení Peelovy komise skutečně přisuzují Židům příliš mnoho území, a potom – téměř po roce – navrhli sionistům ustavit úplně miniaturní, 60 krát 11 čtverců, „stát“. Tento návrh kategoricky odmítli dokonce i maximálně ústupní vůdcové jišuvu. Lze je pochopit: takovýto palouček by prostě nebyl schopen přijímat další emigranty, a vždyť přeci ve shromažďování Židů spočíval smysl jejich konání. Britové na odmítnutí odpověděli, že v takovém případě je zbytečné o rozdělení vůbec mluvit z „celé řady významných a důležitých důvodů“. Ovšem k nějakému řešení bylo třeba dospět a tak o další rok později, uprostřed „podivné války“ (prosinec 1939) se v Londýně konalo „společné setkání“, kterého se zúčastnily všechny strany mající vztah k danému tématu – arabští monarchové, vedoucí osobnosti Židovské agentury a dokonce specielně z vyhnanství přivezení vůdcové VAV (kromě muftího Amína al-Husajní, který byl prohlášen nepřítelem Velké Británie).

V tuto konferenci vkládali nemalé naděje, ale běda. I když organizátoři učinili vše pro její úspěšný průběh, žádného průlomu dosaženo nebylo: Arabové rozhodně odmítli mluvit se Židy, takže jednat bylo nutné pomocí prostředníků, i když jednat v podstatě nebylo o čem. Obě strany zarytě trvaly na svém. Sionisté v každé druhé větě zmiňovali Balfourovu deklaraci, dovolávali se Společnosti národů a poukazovali na to, že už udělali mnoho ústupků. Arabští delegáti pak nic z toho nechtěli slyšet do té doby, dokud nebude zastaven příjezd dalších Židů, Židům nebude zakázáno kupovat půdu a sama Palestina nezíská nezávislost – o autonomii řeč již nešla – a to okamžitě, dokud je Arabů ještě většina. Jakékoliv kompromisy byly odmítány. Setkání skončilo absolutní nulou a nakonec musela vláda Jeho Veličenstva učinit závěr sama, bez souhlasu, a vtělit ho do 17.května vydané „Bílé knihy“. Zrušení Balfourovy deklarace se samozřejmě nekonalo: Britové potřebovali pro každý případ (ještě jednou připomenu, že Arabové své sympatie k Hitlerovi ani neskrývali) protiváhu, která neměla co ztratit. Ve své podstatě získala arabská strana maximum. Za prvé, byla stanovena „konečná kvóta“ – 75 tisíc na příští pětiletku, s tím, že poté bude příjezd Židů možný pouze se souhlasem arabské komunity, za druhé, byla zavedena drastická omezení na nákup půdy Židovskou agenturou, a nakonec, bylo určeno definitivní datum poskytnutí nezávislosti – za 10 let. Jenže Arabové odmítli i tuto variantu, nazvavše ji „nedůstojným a nesnesitelným kompromisem“. O sionistech je zbytečné hovořit: oficiálně prohlásili dokument za cár papíru nemající žádnou právní sílu, protože podmínky mandátu mohly být změněny pouze rozhodnutím Rady Společnosti národů, kterážto instance stvrdit „Bílou knihu“ odmítla.

Suma sumárum, situace se nepohnula ani o milimetr. Jestli se něco vyjasnilo, tak snad jen to, že v blízké budoucnosti se další vzpoura konat nebude. Arabové si uvědomovali – a příklad Iráku, který o něco později prostě zadupali do země, to potvrdil – že je válka, a kdyby něco, vypořádají se s nimi nemilosrdně. Ale stejně tak bylo jasné i to, že dříve nebo později musí dojít k rozuzlení, i to, že bude značně vzdálené od humanismu a ostatních všelidských hodnot. Přičemž vzájemně…

Pokračování.

Napsáno Janika Rubriky: LEV VERŠININ, SIONISMUS (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar