14.důvod, proč mít rád XVI. století
Napsal antoin
Překlad a dodatek Hamilbar, převzato odtud.
Všichni jsou tak pohlceni tématem zámořských lahůdek, že budu neomaleným a zmíním něco osobního, a totiž, čím mě tak přitahuje raný novověk. Zkusím to napsat co nejjednodušeji a prosím odborníky, aby se neuráželi.
Odpovědí je mnoho. Například, 14. důvod, proč mít rád XVI.století: konec aristokracie jako nezastupitelné válečné síly.
Tímto stoletím se nelze zabývat ve vakuu, aniž bychom si připomněli, jak nepřekonatelnou do té doby byla propast mezi bohatými rytíři a chudšími válečníky. Peníze a sociální status rodičů dávaly urozeným pánům stravování, vybavení, volný čas a učitele pro tréning. Potomci elity byli v průměru viditelně silnější a doslova o hlavu vyšší než prostí vojáci, hromadně trpící rachitidou způsobenou hladovým dětstvím. Brnění je chránilo lépe, než si připouštíme, plus tradice brát do zajetí kvůli výkupnému. Standardní popis výsledku středověké bitvy – to je pečlivé vyjmenování zajatých aristokratů, zabitých oblíbených koní a několika málo zabitých rytířů. Nebylo-li zabitých rytířů, bitvu bylo možné nazvat „nekrvavou“, a nebo vůbec „jarmarkem“. Obyčejné lidi počítali neochotně, pokud je vůbec počítali, a problémy civilů byly zcela mimo tento obraz světa. Normy válečného práva se v drtivé většině případů uplatňovaly pouze na vlastní příslušníky aristokracie. Jejich způsob myšlení a jejich hodnoty byly také všem mimo této úzké kasty naprosto cizí. Dokonce i onen rytíř de Bayard, kterého jako prvního nazvali „rytířem bez bázně a hany“ nezabíjel ty obyčejné zajatce zcela bez potěšení.
Pak se jeden za druhým ozvaly výstražné zvonky. Jako by to byly náhody. A hle, konečně, v průběhu XIV.-XVI. století kopí, mušketa a hlavně křesací kolečková pistole definitivně ukončily tento svátek naprosto nekurtoázním způsobem. Švýcarská pěchota předvedla, že síla spočívá v jednotě útvaru a naučila svět nebrat zajatce. Španělští, italští a říšští střelci kašlali na drahá brnění, ale to byla stále spíše obrana, žandarmům[*] (obrněné jízdě) stále zůstávala taktická role v útoku. Ovšem rejtaři [**] zneuctili svátost: stali se silou útoku, našli si zbraň delší nežli kopí a vytlačili obrněnou jízdu z její niky. Tím spíše, že chudí zemané a prostý lid mohli klidně vydržet ztráty, které si elita prostě dovolit nemohla. Mimochodem, výše zmíněný „le chevalier sans peur et sans reproche“, byl nakonec střelen z arkebuzy a zemřel v mučivých bolestech – co může být spravedlivějšího.
Od tohoto okamžiku rodiče aristokratů věděli, že nezávisle na tom, kolik peněz a let investovali do svého potomka, od kulky ho to stejně neochrání, přičemž pistoli bude držet zemánek z Navarry nebo chudý německý žoldnéř jež teprve před rokem usedl na ubohého koníka a vypravil se bojovat. Ano, nečetli Vegetia nebo Christinu de Pisan a nedokázali by se trefit v plném trysku kopím přesně do krku naproti se řítícího jezdce, ale vadilo jim to? I bez tohoto umění se stala běžnou věcí bojiště, na kterých po stovkách umírali děti baronů, vévodů a hrabat, a byl to nádherný obrázek. Obyvatelé nebe se spustili na zem. Chybějící dlouholetý tréning již nebyl neřešitelným problémem. Rozhodovala osobní zkušenost z bitev, odvaha a Fortuna. Nastupovala století, kde byla pravděpodobnost přežití aristokratů, sloužících jako důstojníci, podstatně nižší než prostých vojáků…
***
A něco z Wiki od překladatele na vysvětlenou:
[*] Žandarmerie (fr. gendarmerie) – druh těžké obrněné jízdy, původně osobní družina panovníka.
Původ názvu z francouzského gens d’armes – „lidé ve zbrani“
„Zvláště pak nelze doporučit francouzskému šlechtici pistoli, neboť by zcela jistě ponechal péči o ni a její nabíjení sluhovi, a dá se předpokládat, že pistole pak v rozhodujícím okamžiku selže.“
(de la Noi k výzbroji francouzských žandarmů kopím)
Klasičtí žandarmové francouzského krále, polovina XVI. století
[**] Rejtaři (něm. Reiter – „jezdec“) – jejich výzbroj sestávala z několika těžkých pistoli. Meč byl zbraní pouze záložní. Při útoku na pěchotu ji metodicky drtili střelbou, dokud nezačala ustupovat. Stříleli přímo ze sedla.
Německý rejtar, druhá polovina XVI. století
Ostrov Janiky 
Zajímavý pohled, zajímavý názor a velmi zajímavý blog, další objev v řadách ruskojazyčných autorů. A že jich je, inu je to velká země :-).
Tak to máme už i důvod proč mít rádi 20. století. Od svržení A-bomby rodiče novodobých „aristokratů“ vědí, že nezávisle na tom, kolik peněz a let investovali do svého potomka, od ztráty místa pro život ho to stejně neochrání, přičemž prst na tlačítku bude držet nějaký vojáček „kdovíodkud“. :-)
Myslím, že se mýlíte, Kamile. V současných válkách jsou ti, co je organizují, bezpečně v suchu. Samozřejmě, celosvětová zničující apokalypsa, to by bylo něco jiného. Ale dosud se pravým původcům daří vést války tak, aby to odnášeli jiní. Přitom míra vzrůstající podlosti je obrovská, pokud podlost definujeme jako nesmírnou a nesrovnatelnou přesilu a nedání protivníkovi sebemenší šanci. Dron proti lidem málem jako z doby kamenné a rytíř, co nechá soupeře zvednout upadlou zbran, tak nebetyčný rozdíl v morálce doby to je.
Naopak, Kamil má pravdu. Všimnite si, že nikde nebola otvorene (vojensky) napadnutá žiadna krajina, vlastniaca jadrové zbrane, inou krajinou vlastniacou jadrové zbrane. Jednoducho preto, že „rytieri spolu nebojujú“, pre miestnu „aristokraciu moci“ je to príliš nebezpečné.
Práve tomu vďačíme v Európe za najdlhšie obdobie mieru v celých jej písaných dejinách. Pretože rázna odpoveď vlastníka raketo-jadrových zbraní na útok na svoju krajinu priletí najneskôr do hodiny a bude veľmi adresný.
Morálka v boji je barlička slabých – alebo hlúpych. Boj – vojna – nie je ani hra, ani šport, a pokiaľ mňa alebo mojich blízkych niekto úmyselne a premyslene ohrozí na života, je potrebné, a nevyhnutné, ho nielen poraziť, ale postarať sa, aby to už nikdy nielen neskúsil, ale aby na to už ani nepomyslel. Druhý krát už totiž nemusím mať také šťastie a zvíťaziť.
Tedy Vy jste to tak zamotal, jednooký, že Vám jako hostu zdvořile přenechám poslední slovo a jdu od toho. Akorát je mi nevolno při konstatování míru v Evropě při vzpomínce na bombardované Srbsko a pohledu na vražděné obyvatelstvo východní Ukrajiny.
Domnívám se, Janiko, že kdyby k nám z těch zmiňovaných destinací přiletěl jaderný spad, bylo by vám nevolno ještě více – pokud by vám vůbec ještě nějak bylo. Jistěže mír vypadá jinak než to co se v těch místech odehrálo nebo odehrává a pochybuji že potkáte nějak více lidí kterým by při té představě nezatrnulo. Ale soucit s těmi lidmi mi nebrání v uvědomování si rozdílu mezi konfliktem lokálním a globálním co do rozsahu a tedy i počtu obětí. To spíše naopak :-(
“ soucit s těmi lidmi mi nebrání v uvědomování si rozdílu mezi konfliktem lokálním a globálním co do rozsahu a tedy i počtu obětí.“ – tak tohle není moje morálka. Přežití lidstva jako celku mě fakt nebere. Vidím nezměrné utrpení a neutěšuju se, že mě se netýká.
No a to si myslíte, Janiko, že jste s tou morálkou nějak výjimečná? Jen vám asi dostatečně nedochází že to „lidstvo jako celek“ jsou jak ti trpící tak i ti, chválabohu, netrpící. A že pro ty netrpící stále platí: „Co není, může být.“
To mě to tedy „bere“ a žádnou „útěchu“ v tom nevidím.
Soudím, že autora potěšila skutečnost, že v určitém čase válka přestala být šachovou partií aristokracie, v níž padali jako dřevěné figurky bezejmenní, a začala představovat přímou hrozbu ctěným rodům (které jeden vedle druhého začínaly jako loupežné bandy). A Janika má pravdu v tom, že ty časy zase zanikly. Dnes o životě a smrti lidí rozhodují noví „aristokrati“ a jejich mečem je telefon. Dávajíce povel k útoku, hrozí jim nebezpečí, že budou mít – ach ne, už zase? akorát tvrdou stolici.
Trochu jsem to nadsadil, Janiko, a vy máte, co se týče těch lokálních válek samozřejmě pravdu.
Přesto si myslím že určitá paralela tu je a že existence A-bomby má podobný odstrašující účinek ohledně „válečných dobrodružství“ jaký měl v minulosti vynález výše zmíněných střelných zbraní.
Nepochybuji o tom, že nebýt téhle hrozby, tak už máme aspoň jeden konflikt globálních rozměrů za sebou. A pro to že se tak dosud nestalo existuje jen ten jediný důvod – že není kam se schovat.
Nebo možná je ale znamená to pohřbít se zaživa na několik pokolení – a ani potom „nic moc“. Protože novou planetu si žádný „aristokrat“ nekoupí, stejně jako si tehdy nemohl koupit nový život po zásahu kulkou i skrze brnění.
Jinak, nic proti romantice, ale nemyslím si že by ten „rytíř, co nechá soupeře zvednout upadlou zbraň“ byl i tehdy nějakým častým jevem. To snad jen před zraky dam při nějaké dvorní potyčce či turnaji, ale v bitvě – ani náhodou.
Když ono je to těm umírajícím v lokálních válkách asi jedno, Kamile, že konflikt není celosvětový.
No a ten příklad s rytířem jsem uvedla proto, že my dnes žádné takové pojetí cti a ušlechtilosti nemáme.
Umírajícímu je asi všechno jedno. Ale přeživším se alespoň stále naskýtá naděje že odněkud přijde pomoc, že se začne znovu i s tou bolestí v srdci ze ztráty bližních, nebo že je kam utéct, když se to podaří. V celosvětovém konfliktu by neměli ani tu naději. Myšlenka že „Takhle to vypadá všude“ by pro ně těžko byla nějakou útěchou.
Ostatně, pomyšlení na to že někde jsou nějací k sobě se ušlechtile chovající rytíři, nejspíše také ne. Stejně jako pro toho, do mundůru navlečeného sedláka, do kterého rytíř „ušlechtile“ píchnul kopí a pak si za něj „připsal čárku“ na vnitřek neporušeného štítu. :-(
Stejně si Kamile, spolu s Janikou myslím, že se mýlíte. Jednak prst na spoušti A-apokalypsy nedrží „nějaký vojáček kdovíodkud“ jak jste napsal, ale minimálně major ne-li plukovník. No a když ho zmáčkne …… tak se nic nestane. Je zapotřebí, aby ten „A-čudlik“ odemkl sofistikovaný systém, k němuž klíč drží „současní aristokraté“. Tedy, oni to moc aristokraté obvykle nejsou, ale chovají se jako by byli. Ať je to „nejvyšší demokrat“ z Bílého domu, „údajný car“ v Moskvě, „mandarín“ v Číně, „sultán“ v Indii či Pakistánu a v neposlední řadě „rabín“ z Izraele. Takže ono je to krapet složitější.
Antimone, nejsem tak naivní abych si myslel že mají běžní vojáci „červený čudlík“ k dispozici jen tak „na latríně“ každé jaderné základny (nebo odpaliště). :-)
Jen jsem parafrázoval větu ze článku: „Od tohoto okamžiku rodiče aristokratů věděli, že nezávisle na tom, kolik peněz a let investovali do svého potomka, od kulky ho to stejně neochrání, přičemž pistoli bude držet zemánek z Navarry nebo chudý německý žoldnéř…“
Ale to riziko, že ten žoldnéř (je fuk jaké má prýmky) dostane povel ke stisknutí, stále přetrvává.
Pistole jsou namířeny, prsty na spoušti a je lepší do sebe v takovém případě přehnaně „nestrkat“.
Toho si je každý „rytíř“ dobře vědom.
“ …. a je lepší do sebe v takovém případě přehnaně „nestrkat“. To ano. Proto je nutno síly poměřit pouze na „turnaji“ jako třeba „Ukrajina“, nebo „Sýrie“, nebo ….. :)
Existuje na to dobrý výraz „vojny v zastúpení“.
Kamil, Janika:
Vaše debata mi připadá poněkud mimoběžná, nemůžete se shodnout, protože každý debatujete o něčem jiném. Nemyslím si, že by byl Kamil nějak nadšen lokálními konflikty a tou spoustou mrtvých v Srbsku nebo na UK, či kdekoliv jinde. Jen se snaží říct, že přitom špatném by mohlo být ještě hůř, kdyby si elity neuvědomovaly, že když to přeženou, může dojít i na ně. Slabší sice může podlehnout silnějšímu, ale předtím jej může tak zmrzačit, že ten silnější vítězství moc neužije. Prožít zbytek života v protiatomovém krytu, po tom asi netouží nikdo.
Na druhé straně elity mají sto a jeden důvod k zákeřným válkám a vraždám po celém světě a taky to činí, v tom má Janika naprostou pravdu.
Z pohledu článku se možná lépe chápe motivace klasických anarchistů – takových co zabili nejen toho pověstného Ferdinanda nebo Sisi.
Oni ale už o mnoho dříve neměli ti francouzští rytíři rádi dlouhý anglický luk a lukostřelce, zajaté pokud rovnou nezabili, tak jim sekali prsty na rukou.
Na druhou stranu služba ve zbrani byla pro mladší mužské potomky aristokratických rodů často jedinou možností jak přijít k majetku, takže nějaké ty rodové lidské ztráty byly předpokládané.