Dveře ve zdi – 64

29.10.2012

Napsal alexandrov_g.

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.  

Francouzský legionář v oblasti kontrolované Viet Minhem. M24 poskytli Američané.

Zdaleka ne všechny státy mohou bojovat.

Každý stát může vytvořit něco, co se potom bude nazývat „ozbrojenými silami“, kterýkoliv stát může koupit pár stíhačů nebo ojetou letadlovou loď, kterýkoliv stát může rozdat obyvatelstvu pušky a dokonce může své občany donutit z nich střílet. Někdy jen tak do vzduchu, ale daleko častěji – do sebe navzájem. A každý stát může výše zmíněný nesmysl nazvat válkou. A každý stát jedná právě takto, zapisuje do nesmrtelných análů podle svých sil a schopností stvořený mýtus, vymyšlené hrdinské dílo, které se podává právě jako dílo dosažené pomocí války.

„Naše Migy doletí do Rigy!“

Při tom ale celé generace žáků žmoulajících stránky otřepané učebnice dějepisu nechápou (nechápou, protože je to neučí, nebo přesněji, učí je ne to), že Migy válka nezačíná, ani jimi nekončí, ani (což je to nejdůležitější!) se na ně neomezuje. A když to nepochopíte, tak nepochopíte ani ten zjevný fakt, že Rustovo letadélko, jež přistálo na Rudém náměstí, převáží jakékoliv množství Migů, ať už by jich do Rigy doletělo kolik chtělo.

A bojovat ne Migy, ale Rustem – to je velké umění. Takto bojovat může pouze pár států na planetě, a při tom pouze takovouto válku lze nazvat válkou, neboť jenom ona je skutečnou válkou, kterou šikulové šikovně schovávají za propagandistickou verzí války, kterou zobrazují jako válku „železa“.

„Steiner – Železný kříž“ a epopej „Osvobození“.

Při tom ale masové vědomí nechápe, že Stalin vyhrál válku ne proto, že byl maršálem, ale proto, že byl Stalinem.

Myšlenka je to celkem jednoduchá, ale do každé hlavy se nevejde a děje se tak proto, že mnohé hlavy jsou již poraženy, už v nich přistál Mathias Rust, místo obsadil, a Stalin se tam už nevejde, ani s maršálskými výložkami, ani bez nich.

Pojďme, zkusíme pochopit, v čem spočívá umění války. Zkoumaný námi historický příklad jménem „Vietnam“ nám k tomu poskytuje příležitost. Je to skvělý příklad, velmi názorný.

Začneme z toho nejjednoduššího – neválčí armády, válčí státy.

Stát si určí cíl a potom k tomuto cíli „jde“.  A tomu procesu „chůze“ se říká válka. No a ve válce se hodí všechno, hodí se dokonce i armáda, a proč by ne, když už ji máme, tak proč ji nepoužít, a stát za určitých okolností použije také armádu. Což je myšlenka celkem banální a dále rozvíjet ji nebudeme.

Podíváme se na složitější případ – máme stát, který, snažíc se dosáhnout určeného cíle, používá ne svoji, ale cizí armádu. Ještě trochu to zkomplikujeme – my, abychom dosáhli vytčeného cíle, podřizujeme svým zájmům cizí armádu, používáme stát, kterému tato armáda patří. Ještě komplikovaněji – stát, kterému ta armáda patří, je oficiálně naším spojencem. Přijde vám to nedostatečně komplikované? Tak to ještě zkomplikujeme – my, ač slovy i „na papíře“ deklarujeme spojenectví, považujeme svého spojence za nepřítele a „spojenec“ to ví.

Leč přesto nám dovoluje používat ho jako prostředek, který NÁM umožňuje dosáhnout NAŠEHO cíle. A to i v tom případě, když naším cílem je destrukce jeho samotného, destrukce státu – „spojence“.

Myslíte, že něco takového není možné? A ještě jak je to možné!

Tak prosím – máme stát Spojené státy a máme stát Francouzská republika. Francouzská republika má takzvaná „zámořská teritoria“. Stát USA si dává za cíl odebrat Francii jedno z těchto „teritorií“ jménem Indočína, aby Francii oslabil, zmenšil, aby jí „pustil žilou“.

Po Druhé světové válce se Francii s pomocí Británie podařilo vrátit se do Indočíny a uchytit se v jižní části Vietnamu. Takto lehla karta a od teď je to v rukách hráčů. Francie, používajíc jih Vietnamu jako předmostí, potřebuje navrátit si severní Vietnam, kdežto USA potřebují Francii z Indočíny vystrkat, přičemž, na rozdíl od Francie nemají k dispozici žádné předmostí, nemají „kde hlavu složit“. USA mohou v Indočíně hrát pouze zpovzdálí, fyzicky nejsou v Indočíně „přítomny“. Což znamená následující – pokud chtějí mít Američané na probíhající události nějaký vliv, mohou ho dosáhnout pouze tehdy, pokud použijí coby „přenašeče vlivu“ jednu ze stran konfliktu. Jednoduše řečeno – musí si vybrat „spojence“ a tomu pomáhat.

Co byste udělali vy na jejich místě? „What do you do, Jack?“

Ti lidé, kteří nejenom jednoduše mluví, ale také jednoduše myslí, kdyby byli na místě Američanů, začali by pomáhat Severnímu Vietnamu. Hlasování v OSN, vzdušný most do Hanoje a tomu podobné věci. Ale Američané to udělali jinak. Spojencem jmenovali Francii. Tu Francii, proti které fakticky bojovali, tu nádhernou Francii, která velmi dobře věděla, co se vlastně děje. Ale přestože velmi dobře věděla, Francie „pomoc“ přijala.

Neměla jiného východiska.

Kdyby realitu zformulovala do slov, kdyby za pomoci hlásné trouby propagandy prohlásila, že za „událostmi“ v Indočíně stojí Amerika, udělala by si Francie z USA nepřítele, no a co by pak dělala s Evropou?

Nacházíme se na konci let 40-tých, Studená válka, členství v NATO, „revanšistické Německo“, poválečný rozvrat, hlad, a kdesi tam na východě se rýsuje SSSR s klackem „rudého nebezpečí“, dokonce v samotné Francii komunisté tísní pravici v boji o místa v orgánech státní správy a „jediným garantem evropské stability“ jsou právě USA. Co byste poradili, že má Francie v této situaci dělat? Zařvat „chyťte zloděje“? Zařvat, to by šlo, no a co dál? Co dál?!

Francie ztichla. Francie se smířila.

A podívejme se, čím se řídili Američané. První indočínská válka ještě ani nezačala, ale vidouce, jakým směrem se události vyvíjejí, zaměstnali čerstvě z OSS „přeformátovanou“ CIA, jejíž analytický odbor popřemýšlel a předložil americké vládě zprávu přesvědčivě dokazující, že Francie nemá ani tu nejmenší šanci válku v Indočíně vyhrát. Zdůrazním, že řeč šla o válce tak, jak je tento fenomén chápán masovým vědomím, tedy, podle názoru chlapců z CIA, Francouzi nemohli vyhrát válku takříkajíc „válečnou“.

A americká pomoc Francii v tom nehrála ani tu nejmenší roli. Jinými slovy, ať už budou USA Francii pomáhat, nebo nebudou, v každém případě prohraje. USA nic neriskovaly, no a když nic neriskovaly, jaly se Francii „pomáhat“. Pomáhat velice sofistikovaně.

Našemu rčení o „dvou mouchách jednou ranou“ odpovídá americké – kill two birds with one stone, a tehdy, na konci let 40-tých pozabíjeli Američané ne dva, ale celou spoustu ptáků. Jenomže házeli něco úplně jiného než kameny.

Když se dnes ohlížíme na ty více než šedesát let staré události, neustále nás překvapuje, k jakým výškám se tehdy Američané dokázali vzepnout, jaké horizonty si otevřeli, jak daleko dokázali vidět. Problém je v tom, že všichni upřednostňují zkoumání jednotlivých detailů, jednotlivých fragmentů, obsáhnout celý obrázek jedním pohledem je velice těžké, ale když už bylo řečeno „je to potřeba Féďo, musíš“, zkuste to i vy, a i když se váš zrak zlehka rozostří, zkuste uvidět celý obrázek na stěně a když se vám to podaří, zkuste si spojit dohromady dvě tehdy paralelně probíhající události – První indočínskou válku a Korejskou válku.

Ty války jsou si podobné téměř jako dvojčata, „sestry-dvojčata“, a je těžké říci, na které matce historii více záleží, protože v podstatě je to jedna a ta samá válka. A ta podstata se dá ukázat pomocí velice názorného příkladu. Všichni vědí co je to biliard, všichni slyšeli výraz „od mantinelu do díry“, a právě tento výraz sděluje podstatu obou těchto válek naprosto vyčerpávajícím způsobem.

V jednom případě byla Korejská válka mantinelem, koulí byla Čína a dírou SSSR.

V druhém případě Vietnamská válka (je třeba ji vidět celkově v nedělitelné jednotě, Vietnamská válka = První Indočínská válka + Druhá indočínská válka) byla mantinelem, koulí byl Vietnam, a dírou Čína.

A obě partie „amerického biliardu“ Američané vyhráli.

„Od mantinelu do díry.“

Napsáno Janika Rubriky: DVEŘE VE ZDI (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar