Ještě jednou o „technologických pastech“ ve společenské sféře

Napsal anlazz

Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

Nejednou jsem již psal o t.zv. „technologických pastech“ – tedy situacích, kdy zaujetí novou vysoce efektivní technologií vede ke specializaci na této technologii a následně pak k nemožnosti další existence takového systému, když tato technologie přestane fungovat. Stejně tak jsem nejednou psal o tom, že podobně to funguje nejenom v technologických systémech ale i v mnoha jiných situacích. A je celkem pochopitelné, že největší nebezpečí představují „technologické pasti“ pro sociální a ekonomické systémy, konkrétně pro společnost.

https://i0.wp.com/ic.pics.livejournal.com/anlazz/62128340/55558/55558_original.png

 

Zvlášť bych chtěl zdůraznit, že je nutno rozlišovat „technologickou past“ od jiných typů „pastí“. Specifikou „technologické pasti“ je zjevná a mimořádně vysoká efektivita příslušné technologie v počátečním období. To je důvod, proč je tak obtížné se tomuto typu „pasti“ vyhnout. Druhou její zvláštností je její schopnost strhávat na sebe okolní systémy a integrovat je do svého „prostoru“. Právě tato vlastnost je velice nepříjemná, zvláště v tom „sociálním“ případě, neboť vede k pohlcení do pasti upadnuvší společností těch společenství, která by jinak byla schopna vypracovat alternativní cestu rozvoje. K ilustraci čehož si dovolím uvést příklad takříkajíc čítankový.

Je všeobecně známo, že všechny cesty vedou do Říma. Ze všech států starověkého světa (snad s výjimkou Číny) byl Pax Romana nejmocnější formací. Náš obdiv ke Světu Říma vzrůstá o to více, když si uvědomíme, co nastoupilo po něm. Skutečně, špičková civilizace, disponující tak neoddiskutovatelnými vymoženostmi jako římské právo a jednotný kulturně-ekonomický prostor, zahrnující prakticky celé Středomoří. Civilizace mající vodovod a kanalizaci, města s mnohopatrovými domy z mramoru a cesty, jež se zachovaly až do našich časů. Konec konců též civilizace demonstrující neskutečnou náboženskou toleranci, umožňující existenci desítek náboženství – což je zvláště důležité, uvědomíme-li si, že náboženské vraždění se stalo po pádu Impéria velmi populární zábavou. A tato civilizace se znenadání zhroutila do temných hrůz raného Středověku, s jeho náboženskou nesnášenlivostí, barbarstvím a absencí hygieny.

Proto je již od doby renesance pád Říma vnímán jako tragédie lidstva. Pochopitelně, ke zdůvodnění tohoto pádu se vždy najdou nějaké příčiny. Za prvé, barbaři, kteří jak známo Řím vypálili, zorali a pásli kozy na Fóru. A za druhé, rozklad a zkaženost samotného Impéria, kdy Římané zapomněli na své dávné obyčeje, a začali se oddávat výhradně rozkoším, včetně těch nejzvrácenějších. Mimochodem, to poslední bylo dlouho oblíbeným trumfem všemožných moralistů, považujících za nutné obviňovat „své“ pokolení z podobné zkaženosti. Jako že, dejte si pozor, i vám hrozí opakování osudu velikého Říma. Právě tato příčina se stala v Evropě populární „již od dob“ renesance.

Nedá se říci, že by obavy moralistů byly zcela neopodstatněné, evropská aristokracie se celkem úspěšně snažila nezůstávat pozadu za vyhlášenými římskými císaři, organizujíc jedny orgie za druhými. Leč moralisty slibovaný krach se stále nedostavoval. Samozřejmě, křesťanský svět mohl zakoušet lokální neúspěchy, ale celkově se mu dařilo stále lépe a lépe. Přes všechny ty orgie a neřesti. Evropa se dokázala stát světovým hegemonem a místo toho, aby byla ovládnuta barbary, podařilo se jí naopak barbary ovládnout. Což samo o sobě ukazuje na to, že jak barbaři, tak zkaženost jsou v procesu smrti Antiky naprosto nepodstatní. Zbývá ještě náboženský aspekt. Že prý Římské Impérium vyznávalo „nesprávné pohanství“, kdežto Evropa – správné křesťanství. Pravda, tento faktor byl mimořádně slabým, vždyť, za prvé, v určitém okamžiku hegemonie správné (katolické) víry dospěla ke konci, ustoupivše místo všelikým protestantským proudům. A za druhé, právě před svým zhroucením přeci Římské Impérium přijalo Víru pravou. Což mu nicméně nepomohlo.

Takže jak náboženství, tak morálka se ocitají mimo skutečné příčiny pádu Říma. Mimochodem, mluvíme nejen o konci Římského Impéria, ale o zkáze celé supercivilizace jménem Antika. To, co se stalo, zcela zjevně překračuje rámec rozpadu jednoho společenského řádu, ale je součástí krize vyšší úrovně. Což také naznačuje, že v jeho základech se nacházely nějaké fundamentálnější důvody nežli úpadek morálky. Při hledání těchto důvodů mnozí obraceli svou pozornost k otrokářství, jako základu římské ekonomiky.

Tato domněnka byla vyslovena již křesťanskými teology, kteří viděli v otroctví porušování křesťanských norem. Pravda, úporně odmítali vidět ten fakt, že otrokářství jako takové nadále existovalo i po přijetí křesťanství na celém kontinentu, Východořímskou říší počínaje a Británií konče. Navíc, je všeobecně známo, že ona slavná občanská válka, se v letech 1861-1865 v USA vedla za osvobození části obyvatel z otroctví, ale že v mnoha zemích, například v Brazílii, došlo k faktickému osvobození otroků až koncem XIX. století. Tedy, že po celou dobu vzestupu evropské civilizace otroctví klidně existovalo a nijak nevadilo celkovému rozvoji.

Ve skutečnosti však existuje podstatný rozdíl mezi „klasickým“ otrokářstvím a otrokářstvím následujících století. Ano, otroci byli naprosto normálním jevem až do nedávné doby, ale jen v případě starověkého Říma můžeme hovořit o výhradním významu jejich práce. V otrokářském světě se Pax Romana odlišuje tím, že se v něm (přinejmenším v centrálních provinciích) velkému otrokářskému hospodářství (ville) podařilo vytlačit drobné rolnické hospodářství. Od pravěku do nedávné doby bylo základem světové ekonomiky autarkní, pro trh nevyrábějící vůbec nic, nebo jen nepatrně, rolnické hospodářství. Teprve v nedávné době zlomila tuto tendenci modernizace zemědělství (alespoň pro rozvinuté země).

Jenomže v Pax Romana takový zlom proběhl dávno před objevením se traktorů a minerálních hnojiv. A týkalo se to, mimochodem, nejenom zemědělské výroby. Překrásnou římskou architekturu stavěly nesčetné tisíce otroků. Všechny ty mramorové paláce, lázně, chrámy a divadla, jež nás uchvacují i po tisíci letech, všechny ty cesty, mosty a sochy, cirky a divadla, vodovody a kanalizace – to vše vzniklo díky otrocké práci. Právě ona umožnila vyzdvihnout na povrch tisíce tun mramoru, převézt ho na místa kde se původně nenacházel a postavit všechnu tu nádheru. Samozřejmě, otrocká práce dovolovala i před tím vytvářet množství unikátních výtvorů, počínaje, zřejmě, egyptskými pyramidami, ale právě ve Světě Říma se tato tvorba stala masovou. Stopy vysoké kultury se rozšířily po celém Středomoří – najdete je ve Francii, v Turecku i v Magrebu.

Vliv otrocké práce se neomezoval jen na hmotné artefakty. O nic menší význam nežli budovy má vytvoření obrovského kulturního prostoru, s nímž se nic nemohlo měřit po celá století následující po rozpadu Impéria. Jak již bylo řečeno výše, zajišťoval náboženskou a kulturní jednotu rozsáhlého území. Ale všechna ta nádhera byla založena na tom nadproduktu, který vytvářeli římští otroci – právě ten umožňoval existenci nejen velkého počtu orátorů, dramaturgů, filosofů, herců, zpěváků a náboženských kazatelů, ale i ohromnému množství jejich „oveček“ – tedy lidem majícím kromě času stráveného dobýváním chleba vezdejšího, ještě i dostatek času aby mohli přemýšlet o „vysokých tématech“.

V následujících obdobích byla tato podmínka ztracena: rolník obdělávající ubohé políčko nemá čas přemýšlet o kardinálních otázkách filosofie nebo kochat se hrou vynikajícího umělce. Až po zvýšení úrodnosti polí a s novým růstem měst (produkujících zvýšený nadprodukt) vzniklo v Evropě v období renesance prostředí alespoň jakž takž připomínající to antické. Což zrodilo i tomu odpovídající „výbuch“ ve formě vzniku s antikou srovnatelné kultury.

Ale proč pouze Řím dokázal dosáhnout tak vysoké úrovně otrocké práce? Vždyť přeci otrokářství – jak uvedeno výše, – je pro lidstvo naprosto normálním jevem. Jde o tohle: při všech vymoženostech, které otrokářství poskytuje, má jeden nedostatek. Otrokářství neobsahuje koncepci reprodukce pracovní síly. „Proč?“ – řeknou mnozí. – „Vždyť otrokyně může porodit budoucí otroky.“

Může, samozřejmě, ale porodit dítě – neznamená získání nového pracovníka. Od okamžiku, kdy se nový člověk ocitl na světě, do toho, kdy může naplno vykonávat požadovanou práci, musí uplynout minimálně půldruhá desítka let. V průběhu této doby dítě spotřebovává zdroje, ale nemůže nic dávat. Právě tento proces se nazývá reprodukce pracovní síly a právě on omezuje stupeň vykořisťování pracovníka jeho pánem. Ve skutečnosti jsou výhody otrokářství značně pochybné: stačí dát otrokyni volný čas k péči o dítě a při tom krmit matku i dítě. Pojem „mluvícího nástroje“ se v takové situaci značně relativizuje a rentabilita procesu klesá.

Ale jestliže je „přirozená reprodukce“ otroctví otázkou diskutabilní, jak lze tedy objasnit jeho tak mimořádnou popularitu v průběhu tisíce let? Na to je jediná odpověď: otroci se téměř nikdy „nereprodukovali“ přirozeným způsobem. Skutečně, místo toho abychom pěstovali otroka, je daleko jednoduší udělat ho ze svobodného člověka. Tedy, prodat ho do otroctví. Právě tento proces byl příčinou existence velkého počtu trhů s otroky až do nedávné doby. Od Asyřanů dělajících otroky z obyvatel jimi dobytých měst po Angličany exportujících z Afriky plná podpalubí „živého zboží“. Přičemž „přepravu“ více než polovina „zboží“ většinou nepřežila. I když, u Asyřanů to bylo možná ještě horší, jenom o tom nikdo nevedl evidenci. Ale i tak, existence „externího zdroje reprodukce“ činilo tyto operace komerčně výhodnými.

Tedy, otrokářství je výrobní způsob, který dosahuje maximální efektivity pouze při existenci „externího zdroje“ otroků. Pokud možno nevyčerpatelného. Jedině v těchto podmínkách nechává otrokářství daleko vzadu za sebou všechny ještě do nedávna možné výrobní způsoby. V antice byly hlavním zdrojem otroků všemožné války. Zdrojem válek byla organizace společnosti na základě polis – kdy každé opevněné město představovalo politický subjekt. Právě tato forma umožňovala maximálně efektivní využití otrocké práce.

Takže, základem moci, kultury i ekonomiky Pax Romana bylo to, že Řím se stal nejdokonalejší otrokářskou mašinou v dějinách. Nikdy dříve ani potom lidstvo nevytvořilo nic podobného. Slavné římské legie nebyly ničím jiným, než nejdůležitější součástí římské ekonomiky. Vedouce vítězné války a obsazujíce sousedy přinášely nejenom půdu, ale i to úplně nejdůležitější – miliony otrockých rukou – základ ekonomické síly státu. Nebudu podrobně rozebírat příčiny tohoto stavu. Již dlouho je zkoumají historikové, kteří o tom napsali spoustu monografií. Ale v podstatě ty příčiny nejsou až tak důležité. Jde totiž o to, že v každé situaci se vždy najde někdo, kdo ji nejlépe využije.

V případě otrokářské společnosti to byl Řím – a proto se stal základem toho Pax Romana, který známe.

Ale důležité je toto – poté, co se vydal na svoji cestu, Řím se již nemohl zastavit. Spadl do právě takové „technologické pasti“, o které jsem psal v úvodu. Její podstata spočívala v tom, že zdroje získané pomocí „dobytých“ otroků bylo nejlépe investovat opět do dobývání otroků – tedy do válek. Jakékoliv jiné investice dávaly menší zisk a nebyly tudíž tak přitažlivé.

To učinilo z Římanů zákonodárce v oblasti vojenství až do počátku XX. století (připomenu jen kolikrát je v dílech vojenských teoretiků zmiňován termín „Kanny“). A nejen to. Ač se to může zdát překvapivým, ale tento „vojensko-otrokářský byznys“ měl za následek ohromné investice do kultury a umění. Jak si lze povšimnout, nebyl totiž císař nikým jiným, než top manažerem obrovské otrokářské korporace. A tento post byl do té míry atraktivní, že kvůli jeho dosažení či udržení se uchazeči nezastavovali před ničím: ani před vraždami, ani před bezplatným krmením „voličů“, ani před stavbou nádherných staveb. Stejně se takto investované peníze mnohokrát vrátily ve formě ve válečných taženích naloupené kořisti. V těchto souvislostech byly „závody v luxusu“ zcela opodstatněnou pracovní strategií.

Zdálo se, že tento limitní případ otrokářské ekonomiky nemůže nic zničit. Dokonce ani ztráty vlastních vojáků v průběhu válek nepředstavovaly velký problém: bylo dost prostředků na získání nových legionářů z okolního světa. Navíc, zapojení žoldnéřů napomáhalo dalšímu posílení nadvlády Říma – neboť tito „noví legionáři“ se zároveň nestávali vojáky Římu nepřátelských států.

Leč „technologická past“ je „technologickou pastí“ proto, že když do ní spadnete, již se z ní nedokážete dostat, alespoň ne „živí“. Jejím základem je využívání nějakého superefektivního zdroje, po jehož vyčerpání se systém stává neschopným další existence. Výše již bylo řečeno, že základem efektivity otrokářské ekonomiky bylo získávání hotové pracovní síly ve formě otroků, bez nákladů na její reprodukci. Teoreticky se Impérium mělo rovnoměrně rozšiřovat a zároveň s tím získávat přístup ke stále novým a novým územím bohatým na otroky. Tedy teoreticky.

V praxi to ovšem narazilo na celou řadu omezení. Za prvé, na zajištění fungování zvětšujícího se imperiálního teritoria bylo nutno vynakládat stále více zdrojů. Stavba cest, vydržování posádek a další imperiální aktivity zvyšovaly náklady „otrokářské korporace“.

Za druhé, vše se to komplikovalo tím, že dobytá území nebyla zdaleka jednoznačná. Prioritou byly samozřejmě země hustě osídlené a současně mající vysokou zemědělskou produktivitu (ta představovala doplňkový bonus k mase otroků). Například Egypt. Ovšem za hranicemi takzvaného „úrodného půlměsíce“ byla situace podstatně horší. Narazivši na lesy pokrytou Germanii na východě, bylo Impérium místo rychlého získání otroků nuceno spokojit se s jejich pomalým „vyškrabováním“ z těchto lesů. Na jižním směru byl podobný průšvih, jenom místo lesů tam byly pouště. Na severu narazilo Impérium na moře, jež se stalo přirozenou bariérou expanze – jenom udržení Británie se stalo netriviálním a tudíž značně nákladným úkolem.

A na konec, je nutno mít na zřeteli to, že ačkoliv římské legie en bloc byly neporazitelnou vojenskou mašinou, v konkrétních místech mohly být slabší než protivník. Zvláště silně se to projevovalo, když Řím vyrážel za obvyklé hranice Středomoří. Již srážka s Parthskou říší ukázala se býti pro Řím bojem na hranici možností. A obrněná sarmatská jízda ukončila římskou expanzi na Východ. Impérium bylo dokonce nuceno platit daň Alanům, aby si zachovalo panství v Dácii – což je z hlediska „otrokářské korporace“ věc krajně nepříjemná.

Zkrátka, jednoho krásného dne Římské Impérium narazilo na hranice, které již nedokázalo překonat. „Laciní otroci“ došli a drazí ničili efektivitu otrokářské ekonomiky. Efektivita „pseudoindustriálních“ latifundií bez neustálého přítoku otroků padala. Je to překvapující, ale při vší své vysoké kultuře, včetně zemědělské (vzpomeňme například „De agri cultura“ Cata Staršího, populární v Evropě po mnoha stoletích), v „praktické oblasti“ Římané nic moc nepokročili. Přesto, že již byl vynalezen těžký, koňmi tažený pluh, žací stroj, vodní mlýn a další technologie, které se mohly stát základem modernizace hospodářství, k jejich masovému rozšíření nedošlo. Levná otrocká práce nevyžadovala intensifikaci, stejně jako neumožňovala používat složité nástroje. Důsledkem čehož bylo, že stejně jako v dávné minulosti se používal lehký pluh (nebo také motyka), srp a ruční mlýn. A málem hlavní oblastí aplikace technických novinek, byla sféra zábavy, kdy v ohromných circích složité stroje umožňovaly pořádat neuvěřitelná šou.

Kromě toho ohromné výdaje, které nesli císaři (a vůbec celý patricijský „top management“), aby se udrželi „nahoře“, nebyly, jak se ukázalo, „škálovatelné“. Šlo o to, že snížení výdajů znamenalo snížení podpory mezi obyvatelstvem, a to nemluvíme o vojsku, což sebou neslo nebezpečí pádu. Výsledkem toho bylo, že až do úplného konce Impéria byli jeho vládci nuceni používat své stále se snižující příjmy ne na hledání nových cest rozvoje, ale na udržování své autority pomocí výdajů na přepych.

Ve svém důsledku to všechno mělo za následek smutný konec otrokářského Impéria. Mimochodem, o tom konci bylo napsáno kolosální množství prací. Ovšem ve skutečnosti vše, co zde bylo řečeno, se týká nejen, a ne hlavně, historie Pax Romana. Jak již bylo řečeno úvodem, to je jenom všem dobře známý příklad „technologické pasti“. Poté co spadla do pasti levné otrocké pracovní síly, nedokázala se z ní Římská společnost dostat jinak než pomocí destrukce. To, co bylo silou Říma, ukázalo se býti i jeho slabinou.

Získávání otroků dovolilo Římu obejít „dolní práh vykořisťování“, daný cenou reprodukce pracovní síly, a zajistit do té doby nevídanou efektivitu. Vypadá to jako porušení zákona minimální hodnoty, ale ve skutečnosti se žádný paradox nekoná. Řím prostě „snědl“ to, co bylo nahromaděno dlouho před ním. Jeho velikost byla umožněna jenom díky tomu, že dostal k dispozici mimořádně rozvinutý a bohatý svět Středomoří. Po celá staletí „vysával“ jeho zdroje a odhazoval tam svou entropii, a to ho činilo neporazitelným. Právě to umožnilo Římu vytvořit tu kulturu, která nás dnes uchvacuje. Jenomže rubem této osobitosti bylo to, že Pax Romana musel zemřít. Úplně a bez jakékoliv naděje na znovuzrození.

Po konci Impéria nastalo období Temných Století, a lidstvo potřebovalo několik set let k tomu, aby se v některých oblastech dostalo na úroveň antiky. Přičemž v některých oblastech, řekněme v oblasti městských komunikací antických standardů dosáhli až v XVIII.-XIX. století, a v některých humanitních sférách, například v oblasti náboženské tolerance, byla antická úroveň dosažena až ve XX. století. Jenomže i na znovu se obnovující kulturu nelze hledět jako na totální dědičku antiky, má úplně jiné kořeny a v podstatě je dílem „na motivy“. Veliká antická kultura zemřela spolu se světem Říma. Východní Římské Impérium, které jakoby bylo dědicem Pax Romana, se nedokázalo stát rodičem nové civilizace, ale zůstalo jen lokálním jevem. To, samozřejmě, nijak nepopírá roli Byzance při vytváření Slovanského světa, včetně Rusi-Ruska, ale Slované, stejně jako ostatní Evropané, se nestali plnohodnotnými nástupci antiky. Svět Říma byl jejím absolutním koncem.

V celku lze na příkladu Pax Romana vidět, jak nějaký společenský systém, poté co dosáhne mezní hodnoty a spadne do „technologické pasti“, je schopen zpřetrhat dlouhodobý kulturní proces přesahující jeho hranice a stát se svého druhu „sociálním upírem“. Ovšem jen na omezenou a celkem krátkou dobu. Naštěstí, dlouhodobá existence společností v „mezních stavech“ není možná. Doba panství Věčného města netrvala déle než 300 let – což je krátká doba, dokonce i v měřítku jednoho společenského řádu. Což dává naději na to, že nový společenský řád bude určitě vytvořen, i když samozřejmě doba potřebná k vytvoření kultury srovnatelné s tou zničenou nebude krátká.

Poté, co jsme rozebrali příklad starověkého Říma, přesněji, období Římského Impéria a vysvětlili podstatu „technologické pasti“ vzhledem k sociálním systémům, vidíme, jaké vlastnosti musí mít společnost nacházející se v takové pasti a jaké důsledky to bude mít pro danou společnost a její okolí. Teď již skutečně není obtížné najít impérium, tak silně se podobající Pax Romana. Je to, samozřejmě, nejmocnější stát současného světa – USA. Zdá se, že od doby, kdy se Řím stal absolutním hegemonem Středomoří, asi neexistoval žádný jiný stát, který by se tak těsně přiblížil k římské moci. Ani Španělské Impérium v dobách svého rozkvětu, ani Velká Británie Viktoriánské éry, ani nikdo jiný neměl tak velkou moc nad zbytkem světa. Nebudu rozebírat podstatu americké moci, to již nejednou učinili jiní. Zopakuji pouze to, co již bylo řečeno v souvislosti s Římem: v každé situaci se vždy najde někdo, kdo ji využije nejlépe.

Ale ten hlavní závěr, který lze učinit ze všeho výše uvedeného, spočívá v tom, že nemá smysl snažit se o to, dostat do sféry vlivu toho společenství, jež se dalo touto cestou. Po Římu zbyly cesty, cirky a akvadukty, „De Rerum Natura“ a latina. Po těch národech, jejichž otroci budovali Pax Romana, zpravidla nezůstalo nic. Stavše se římskými provinciemi, přišly o možnost najít vlastní cestu rozvoje, a to přivedlo Středomoří ke katastrofě. Další pohyb bylo nutné odvíjet na základě barbarských kultur s ohromnými ztrátami času. Přičemž výše uvedené vůbec neznamená, že Římem pohlcené společnosti byly nějak vysoce rozvinutými nebo vysoce kulturními – právě naopak, Řím celkově převyšoval své okolí „přikrmuje se“ kulturou podrobených národů. Jde o něco jiného: o to, že jeho kultura měla jasnou „horní“ hranici, a dříve či později muselo nastat tragické rozuzlení.

Totéž se dá říci i o USA a Západním světě (jako analogii Pax Romana): nejde o to nakolik je tento svět přitažlivý a progresivní a jeho okolí regresivní a divoké. Jde o to, že jestliže tento svět spadl do „technologické pasti“ je odsouzen k zániku. Dříve nebo později. A pak bude nutno vytvářet kulturu z „toho, co je k dispozici“ a bylo by dobře kdyby se to neomezovalo jen islámským fundamentalismem nebo čímsi podobným. Samozřejmě, lidstvo stejně nevymře, navíc, vývoj civilizace se stejně nezastaví, ale dát si pauzu, byť jen na sto let, je krajně nežádoucí.

  1. Janika

    Myslím, že v tomhle článku se anlaz docela trefuje a jsem zvědavá na případná hodnocení, zvláť po kritických poznámkách k jeho minulému článku.

    Za sebe bych se opatrně ohradila proti hodnocení středověku jako doby temna oproti zářné antice. Jsme sice i my naučeni to tak vnímat, ale tak jednoduché a jednoznačné to určitě není, a dost možná to může být i naopak. Ale to neodporuje hlavní myšlence článku.

    Zaujalo mě probírané téma otroctví, napadlo mě přitom, že vlastně i to byla jakási forma dohody, se kterou ne snad souhlasily, a podvolily se jí obě strany. I otroci otroctví přijali a tím ho legimitizovali. Že jsou lidé takováhle stvoření, je dost zoufalé.

    Zajímavá je poznámka o tom, co dodnes zbylo po starověkém Římu – a co tedy vlastně zbyde po staletích po USA (a po nás)? To by mě vážně zajímalo, protože mě nic až tak moc neuchvacuje.

    • rehbergus

      Chtěl bych se, prosím,pozeptat kde zazářil raný středověk tak aby to za řeč stálo?
      K legitimizaci otroctví: Myslím, že otroci otroctví přijali hlavně proto že jim nic jiného nezbývalo. Být či nebýt, volba menšího zla = snaha přežít.

      • Janika

        Rehbergu, já nejsem historik, abych vyrukovala s nezvratnými fakty. Představuju si tu dobu podle znalostí, které mám. představuju si, jak zanikla despotická říše, která napadala všechny nárůdky a lidičky daleko kolem. Zotročovala je a vnucovala jim svůj způsob žití. A pak najednou byli svobodní. Byli to drsní barbaři, které zjemňovalo a přetvářelo křesťanství. V té době bylo pokrokem. Sami obdělávali půdu a nečekali nečinně a bezmocně, až je nakrmí Řím. Utvářely se evropské národy a jejich kultura.

        S těmi otroky jsem to myslela asi tak, že nemohl být u každého otroka dozorce, armády otroků pracovaly srozuměny se svým údělem. Samozřejmě jeden nebo několik otroků nebo i hodně otroků se vzbouřit, to by je rozdrtili. Museli by se tomu postavit všichni, jakožto lidé, co jsou si vědomi toho, že jsou lidé a že je pro ně nepředstavitelné nebýt svobodní. Že to prostě nepřijímají. Zajímavé je, že například severoameričtí Indiáni se zotročit nedali, na rozdíl od černochů.

        • jonáš

          No a oč se lišilo faktický postavení středověkýho nevolníka? Sice nemusel makat na panskym celej tejden, ale zase ho nikdo nenakrmil, když padal hladem. Kromě toho, že jim nic jinýho nezbejvalo, je to i klasická výměna „svoboda za zabezpečení“, mj. i vojenský před rabovacíma nájezdama jinejch dobyvatelů. Lépe být ve stádu podojen a ostřihán, než od vlků a medvědů sežrán ;-)

          • Janika

            Jonáši, lišilo se zásadně a taky to sám popisujete. Nemůžeme se přece dívat jen na to, co je viditelné – kopáč kopající zem může být otrok, nebo zlatokop, jak odlišné, že ano, a přitom navenek to může vypadat stejně :-).
            Když už, tak ten nevolník měl možná blíž k dnešnímu OSVČ, v jistém smyslu. Dodával vlastní práci, vlastní materiál a nářadí, měl i vlastní zodpovědnost.

    • Křižák

      Rád čtu ty Hamilbarovy překlady, zvlášť články pana Alexandrova byly vynikající, ale zde si dovolím nesouhlasit. Postavení otroka v Římské říši bylo složitější. Jak napsal předni československý romanista prof. Kincl, válečné zajetí jako pramen otroctví byl v literatuře nejednou přeceňován, dobyvačné války nebyly nikdy hlavním pramenem otroctví. Pramenů bylo vícero, některé existovali už za republiky (narození z matky otrokyně, mezinárodní obchod, zotročení pro nevděk, zotročení pro hrubé porušení občanských povinností), jiné vznikly až za císařství (zotročení z trestu).

      Přechod antiky a středověku nebo chcete-li mezi římany a barbary nebyl také tak černobílý jak ho vidí anlazz. Za dominátu mnoho barbarů vstupovalo do římských služeb. Stávali se z nich římští legionáři, římští občané se totiž raďeji vykupovali z povinnosti odsloužit povinnou službu v armádě. Stávalo se, že barbar získal půdu, kterou mohl obělávat. Časem ta interakce obou světů byla tak silná, že i v Římě se jako módní výstřelek nosili barbarské odevy, které můžete znát z Asterixe a Obelixe. A proč barbaři přecházeli de facto k nepřiteli? Protože tam bylo snažší získat obživu než za hranicemi říše.

      A naopak Římané do svých provincií přenášeli své právo. Byly zde určité odlišnosti, ale často se právo v provincii i v Římě shodovalo. Po pádu říše se ho barbařstí králové pokoušely udržet svými zákoníky. Jejich motivace mohla být často i politická, nicméně římská pravidla se zde udržela i bez toho, jako obyčej. A to více než tisíc let, až za Napoleona bylo obyčejové právo jižní Francie začleněno do Občanského zákoníku.

      Zde je i případná odpověď na otázku, co významného nám přinesl temný středověk. Kromě jiného nám zprostředkoval kulturu antického světa, protože v mnoha případech nezmizela a neobjevili jí po po staletích archeologové ale určitých podobách se tu vyskytovala pořád.

  2. BARON LE SAMEDI

    Tak. Musím říci, že reklama na stránce je poučnější. Bohužel, jde o absolutní ahistorický blábol. Trochu jsem, se těšil, že se něco dozvím o kompjůterech a technologické pasti nové doby, ovšem, mýlil jsem se (Dělám si legraci). Místo skvělého fejetonu mého, propagujícího, tak trochu, kočkožrouta Alfa, jANIKA sáhla do hamilbarova šuplíku, a vyňala materiál, patrně určený ke skartaci :-))) Tak děsivé to je. Přirozeně, ánlaz, nebo jak se pán jmenuje, ví málo. Ani já nevím mnoho. Ale rehabilitujmež vědu, která si říká egyptologie, a nechme ji pomyslně dýchat alespoň pět minut. Když roztávaly ledovce Atlasu a Hoggaru, byla Afrika, řečená severní (mluvíme o pleiocénu, miocénu až neolitu) smývána mnoha řekami, přirozeně Bílým a Modrým Nilem. V povodí obou Nilů, jak onoho, pramenícího v Etiopii, tak onoho, pramenícího v Ugandě (dnešní) žila civilizace, cca deset až pět tisíc let před naším letopočtem, která se pustila do velkolepého experimentu, jako každá civilizace v povodí nějaké řeky. Kromě vzniku obilnice světa (míněna Malá Asie) se panovníci egyptští pustili do velkolepých staveb. Chrámy, mastaby (pohřební místa urozených, ale nekrálů) pyramidy. Stavby některých pyramid trvaly jen devět let, inu a jisto, že panovník jakékoli říše musel dostavěti pyramidu předchůdce, a pak začal stavěti pyramidu svou . Nálezy pohřební dávají jistotu, že pyramidu nestavělo více, než deset až dvacet tisíc pracujících (pohřebiště jižně od Gízy), přičemž, veškerého obyvatelstva říše bylo půl milionu duší. Počet obyvatel se během toho, co autor nazývá otroctví, rozrostl na 2,3 mil obyvatel, přičemž dnešní Egypt se stejnou nilskou deltou živí osmdesát milionů obyvatel. Pravda, záplavy v Egyptě trvají přes půl roku, hlína jest a byla přinášena
    s etiopských hor. Otrok byl člověk, který se zaměstnal na stavbě něčeho. Otrokem byl i smluvní lékař, ve smyslu toho, že nedostával plat za případ, léčený, ale měsíční paušál. Toho, co známo a vykládáno v dobách křesťanských o bičování a útlaku otroků- nebylo. Jest to výmysl. Přirozeně, Egypťané, jak dokladuje Lexa a proti němu i Hrozný, stavěli vojsk, třebas proti Chatuššaši. Leč počet vojáků rovnal se asi počtu dělníků u jedné pyramidy. Otrok, špatně takto zvaný, byl pracovníkem. Měl ženu, děti, bydlel v hliněném domku u Nilu, a kldyž Nil domek splavil, a pracujícímu vznikla z domku jen hromádka hlíny, prostě na té hromádce, tedy už vyvýšeném hrbolu, staví domek nový. Málokdy byl otrok vzdálen svého bydliště, snad jen při větších akcích, kdy bydlel s jinými zcela volně „na ubytovnách“. Pil pivo, pil víno, veselil se po práci, a to proto, že voda z Nilu se již před šesti tisíci lety př.n.l. čeřila a filtrovala, jinak řečeno, píti vodu, navíc nilskou, bylo drahé. Hygienické předpisy nalezené v papyrech navíc nařizovali v dobách pohanských mytí rukou, před každým jídlem, což efektivněji provedeno alkoholem, než vodou….Úroveň znalostí a volnosti stavitele pyramid, tzv. otroka, byla táž, jako u Ötziho, o němž jsem onehdá něco psal zrovna sem. Papyry jasně dokladují známé skutečnosti. Zákony Babylónie i Egypta byly stejně dokonalé, jako římské. K úhoně došlo v tom, že papyrus se namotával do tzv. rotulu, stočence, který se ukládal do nádoby, nezřídka anfory (hrnce), jejíž hrdlo bylo pečetěno. Papyrus byl „zavařen“ což archeologové netušili, a při otevírání nádob odstraňovali, v honbě po cennostech pečeť, a láhev-amfora-grnec nasál vzduch, a papyrus se rozpadl. Papyry dokladující neexistenci otroctví v podobě, které mu, bu bu bu, dalo křesťanství, jsou v Lipsku a Berlíně východním. Že je neznal Marx, jasno je. Neuměl je část, a egyptologie, v jeho době, snad vyjma Champolliona neexistovala. Rosettská deska, pokud vám to něco říká. Mimochodem: otrok je srbsky dítě, srbština je prazákladem slovanských jazyků, a pater familias je to jediné, co je nad dítětem, kterému všude věnována péče a pozornost. Nebyly to stavby, které by si pracovníci vybrali (pyramidy) leč ani dnes si asfaltér nevybírá D2 nebo D11……Je-li dotaz, prosím. Starověké otroctví, tak jak nám líčeno dříve, n e b y l o.

    • Hamilbar

      Janiko prosím vás, pro příště zařazovat kvalitní baronovy příspěvky přednostně. Nerad bych ještě někdy něco podobného četl.

      • BARON LE SAMEDI

        Nemusíte si připadat ublíženě. Přirozeně každý má právo, poté, co si přečte něco, oděného do slavnostního roucha, udělat si vlastní názor a vlastní pojetí dějin. Pokud jde o otroctví, mám z osmdesáti procent pravdu, pokud jde o demografii, pak stoprocentně. Každý pochopil, že k té publikované tragédii se snažím, slovy Werichovými, „dělat srandu“. Samozřejmě suchar to nepochopí, což ovšem neznamená, že Vás s jakýmkoli „sucharem“ ztotožňuji, jak asi (mylně) předpokládáte. Chápu, že jste se s překladem dřel půl roku, než šel „ven“, zatímco mně stačí minut pět na mé, autorské, šaškárny .

    • Sio

      Tak trochu, barone, mi to jako reakce na ne z článku to nejpodstatnější připadá. Bez diskuse upřesnění definice pojmu „otrok“ v Egyptě a starověku obecně, stejně jako upozornění, že nejen právem římským živ svět byl poznámky zajímavé jsou. Nicméně, řeč především o tom byla, že levný zdroj došel – schválně otroci neřeknu – pracovní síla levná postačí.
      Tak trochu mi na mysl tane, že asijská pracovní síla levná také dojde jednou. :-)

      • baron

        náhodou, sio, vcelku má slovenský příspěvek dole, i váš pravdu. Jiné je znevolnění irského občana cháskou Eiríkura Rudého, jiný je pojem „otrok“ jinde, Zdrojů bylo málo, proto ti blbí vikingové, místo zlatých mešních kalichů, tahali z Irska hmotnostně těžší otroky. Však lodi je to jedno, dvě kila zlata, nebo šedesát kilo otroka. Zdroje v ranných dobách dějinných nebyly. A křes%tanská historiografie lže, no a filozof Marx vycházel z toho, co četl. Po pravdě se, pokud nešlo o anglické přadláky nepídil

  3. BARON LE SAMEDI

    Přirozeně, řekněme si, že Hamilbar si dal velkou práci. To nutno ocenit. Na druhou stranu, i ho mělo trknout, že rab rovná se otrok, a rabotajuščij, ten, kdo pracuje. Rabota je práce, nebo otroctví? Prinuditělnaja rabota….ale no tak. Snad básnickou řečí v češtině lze vyjádřit rabství co otročení. Svého skutečného obsahu to však nemá.

    • bjedruna

      No, nechci být hnidopich, ale u nás na Ostravsku se pod názvem „robota“ chápe otrocká práce :o) A když kdysi chodili rolníci na robotu – tak se asi nechodili rekreovat. Těžce pracovali na poli, výstižněji dřeli …..

  4. BARON LE SAMEDI

    Příspěvek spolupracovníka Alfa, přeložený z melmečtiny, by měl více smyslu. Neboť akademik Alf především proslul svou osmisetstránkovou studií „Několik kapitol k problematice opékání kočky domácí v kuchyňském opékači topinek“. Melmečen Alf, jak ovšem dokázala Hvězdná rada fyziků, nevzal v potaz silné alfa, beta a gama záření, vlastní planetě Melmek. Naštěstí pro akademika, oponent Onoh ze Souhvězdí lovců se opět proměnil v měnavku dříve, než bylo oponentské stanovisko vědecké radě planety Melmek a Bismelmek známo. :-))))

  5. Seal

    Mě se ten článek hodně libí, i když je asi fakt ahistorický. Měl jsem trochu problém s tím termínem „technologická past“, což ale v podání autora není nic jiného, než že otrokářská ekonomika starého Říma narazila v určité fázi na svoje vnitřní limity. To samo o sobě ale ještě automaticky neznamená žádnou tragédii, protože např. řada států s feudálním zřízením dokázala přírozeně vplout do vod kapitalistické výroby (a inovační roli v tom sehrály právě šlechtické velkostatky a manufaktury). Jestli si to teď dobře pamatuji, tak v Římě nedostatek otroků řešili přechodem na kolonát, tj. tím, že otroky částečně osvobodili, dali jim možnost vlastnit peníze, pronajmout si pole, založit rodinu. Nevím, do jaké míry šlo o hybridní ekonomiku (staré s novým), ale důvody pádu Říma byly určitě komplexnější. Určitě se třeba pro tak velké Impérium nedostávalo Římanů, jak ve smyslu etnickém, tak potom hlavně politickém. No a právě tohle byl nakonec ten hlavní důvod, proč – jak nás učili ve škole – Říše římská padla pod nájezdy barbarů.

  6. Sio

    No dobrá, nevím ale, proč se to jmenuje „technologická past“, když se jedná o něco, co by se dalo nazvat „došly zdroje“ Pokud levní otroci drželi Řím nad vodou a pak došli a zdražili, nedá se to nazvat jinak než „došli levní otroci“. V dnešní době by něco podobného mohlo nastat, pokud by „došla levná ropa“ nebo obecně „došla levná energie“. Což, jak se zdá, logicky musí jednou nastat. Pokud předtím nedojde něco jiného, co má klíčový význam. Prý také zdroje fosforu (a tím fosfáty) jsou omezené, neboť jsou odplavovány v řekách do moře. Ale marně v tom hledám nějaký náznak technologie.

    • jednooký

      Sio – ten rozpor je len zdanlivý. Vždy je to nejaký využiteľný zdroj energie a technológia, ktorá jeho využitie umožňuje najefektívnejšie. To sa proste nedá od seba oddeliť.
      V prostredí rímskeho impéria to bola ľudská pracovná sila a otrokársky výrobný systém. Ľudská pracovná sila ako taká sa nestratila – „ľudí bolo jak sračiek“, len samotný Rím mal podľa tvrdení historikov cez milion obyvateľov. Problém bol práve s využitím tejto pracovnej sily. Technológia „otrokársky výrobný systém“ sa nedala naďalej hromadne využiť, pretože sa nedala aplikovať na populáciu formálne navzájom rovných a slobodných občanov.
      Lenže zmena „otrokárskej výrobnej technológie“ bola mimoriadne obtiažna, jednoducho preto, že akákoľvek iná technológia výroby bola menej efektívna a vyžadovala väčšie vstupné investície. Práca formálne slobodných občanov bola vždy menej efektívna ako práca otrokov – intenzita ich práce bola nižšia (a nedala sa zvýšiť násilím), vyžadovali lepšie pracovné podmienky, lepšie podmienky na regeneráciu pracovnej sily (ubytovanie, stravu, dobu regenerácie), mali potomstvo, ktoré vychovávali, vyžadovali zaopatrenie v starobe, pri úraze atď.
      Celkovo sa im dala odňať menšia časť produkcie, ktorú vytvorili, než otrokom a teda boli menej ekonomicky výhodný.

  7. Astr

    Sio dovolim si navazat na Vase “došly zdroje”
    Pokud nejstrucneji tak rekneme faktu ze to s Rimem slo dole vodou protoze skoncilo obdobi „levne prace“ (otroku) neboli jak rikate dnesnimi slovy “došly zdroje” , pak mozno rici ze soucasny stav spolecnosti ma pred sebou jeste kus cesty nez dojde ke konci podobnemu jaky predvedl Rim.
    Zacina preci prefektne fungovat novodobe otroctvi a to se nazyva otroctvi DLUHU !
    Timto zpusobem je jiz osetrena a zajistena vetsina obcanu „bohateho“ Zadniho sveta a jeho zivotniho stylu a ted jde jen o to aby to platilo pro cely pozemsky svet proto NWO.
    Sio = Tak trochu mi na mysl tane, že asijská pracovní síla levná také dojde jednou. :-)
    Sio spravne rika ze sice dnes to bezi pres levnou pracovni silu 3 sveta ale ta prestava byt levnou az jednou prestane byt a bude na urovne nelevne Euro-Emericke
    I pro zbytek sveta a tedy pro cely svet musi platit ze pujcky a dluhove otroctvi budou tim hnacim motorem snazeni se novodobeho otroka!
    Co jineho je clovek ktery si pujci treba million na byt a diky otrocke pujce musi pracovat a pracovat a zaplatil mnohonaone vice?
    Pojmenujte si ctenari praci cloveka ktery si dnes pujcuje bud Baronsky svobodne ci v Hamilbarove prekladu otrocky ale bez ohledu na tato 2 slova hlavni je fakt ze za pujceny million casen zaplati 3 nebo 4 ! Podle toho u jakeh otrokarskeho bankstera si pujci !
    Take tento zpusob rizeni spolecnosti se jednou musi polozit stejne jako to skonilo v Rime I v udoli Nilu a pred tim v Babylonii a pred tim a pred tim…
    Ano udajne jedni z mimozemstanu jsou oznacovani puvodem ze Siria jak vyse zmineno,, take z jinych souhvezdi,
    Plejády, Hyády a souhvězdí Vegy.
    viz tento zdroj :-)
    http://pravdu.cz/encyklopedie-mimozemstanu/encyklopedie-mimozemstanu-lyrane
    Zaverecna zvedava otazka:
    V pokusne laboratori je probihajici pokus mozne oznacit jako svobodny nebo otrocky ?
    =========================================

    • Janika

      Astře, člověk je svým způsobem otrokem i bez půjček, jen někteří naši spoluobčané se z té povinnosti lopotit se denně o přežití dokázali vyvázat :-). Ale slovo „otrok“ je v tomto případě přenesené, samozřejmě, tak jako třeba žena říká, že je otrokem rodiny.
      Jinak samozřejmě metody se mění a modernizují, dluhové otroctví, to by se Římané měli čemu učit. Ale právě změny metod „otroctví“, zotročování – tomu se říká dějiny. V tom si, doufám, rozumíme :-).

      • Astr

        Ale právě změny metod “otroctví”, zotročování – tomu se říká dějiny. V tom si, doufám, rozumíme :-).

        Jiste“ Otrok“ bez zelez na koncetinach je produktivnejsi nez ten privazany k retezu.
        Dluhove otroctvi je ta nejposlednejsi a nejlepe vymyslena varianta zotroceni cloveka ! :-(

        V tom si, doufám, rozumíme :-).

  8. vittta

    Přispěji tím málem,co o věci vím,či co jsem si o ní vydedukoval.
    Otroctví je výraz,který vyjadřuje stav absolutní podřízenosti.
    Ta ale může být různá,řízena různými pravidly.
    Kdybych byl škarohlíd-pak někdo,kdo nesmí být jen tak umlácen k smrti není fakticky otrok v tom slova smyslu.
    To píšu proto,že otroctví se postupně vyvíjelo.
    Od až (teoreticky) rodinné idilky v počátcích Říma,po skutečnější otroctví v císařství.
    Také nejspíš nebyl otrok jako otrok,pracovat jako kuchař či na stavbě silnic bylo určitě lepší,než dřít v olověných dolech.
    Podle mě se otrok přestal vyplácet do značné míry právě proto,že se jeho silou (i duševní) začalo notně mrhat,terorizovaný otrok nemá rozhodně výkon ani výdrž otroka do určité míry respektovaného.

    Pád Říma pak nestal nejspíš proto,že postupným přechodem k feudalismu-tedy „osvobození“ otroků na občany-ale zároveň úbytek občanských práv a nárůst občanských pocvinností-přestalo mít občanství jiný smysl,než věčnou buzeraci.
    Jasně řečeno,římský občan v 5 století na tom byl podstatě hůř,jak otrok za Římské republiky.
    Řím prakticky ztratil vnitřní vazbu,kterou bylo právě občanství.
    Občanství byl cíl a sen těch,co občany nebyli a zdroj hrdosti a sebeuvědomění u těch,co občany byli.
    Jakmile se z občanů stali fakticky nevolníci,nic je k Římu nepojilo-jen nenávist.
    Útoky barbarů pak nebyly brány jako útoky-ale mnohdy jako osvobození.

    • Janika

      Dobré postřehy vittto, taky to tak vidím. Otroctví v praxi mělo mnoho podob a možná bylo lepší být v Římě otrokem, než svobodným občanem, jak píšeš: „římský občan v 5 století na tom byl podstatě hůř,jak otrok za Římské republiky“. Mně ti svobodní občané připadali jako zoufalí závislí štvanci. No a pamatuju si naopak větu jednoho otroka, který řekl Caesarovi:“Teprve jako tvůj otrok jsem se stal svobodným člověkem.“

  9. SomTenKtorySom

    Ja by som skromne vzniesol len jediný fakt vlastne otázku, na ktorú som žiaľ nedostal žiadnu odpovedˇ ani zo Slovenskej akadémie a takú nemastnú neslanú z ich britskej obdoby Kráľovskej historickej spoločnosti v Londýne. Aj kedˇ trochu off topic tohoto článku.

    Napriek tomu, že nám antickú Rímsku ríšu predstavujú ako vrchol vtedajšej doby, nezachoval sa jediný exemplár mapy z tých čias, ktorý by túto údajnú veľkoleposť potvrdzoval a vlastne prvé kartografické zobrazenia tejto ríše pochádzajú až z 15. či 16. storočia. Takisto aj iné napr. literárne diela prisudzované rôznym rímskym autorom neexistujú v origináli ale len v ich neskorších stredovekých „prepisoch“. Nápodobne je tomu aj v prípade tzv. antického sochárskeho umenia kedˇ neexistuje jediný dôkaz, ktorý by potvrdzoval ich dobovú autentičnosť. Pri iných lokalitách ako Egypt alebo Mezopotámia tento problém nie je a existuje množstvo dobových artefaktov takže námietka, že všetko z rímskych čias bolo zničené, vyznie dosť nepresvedčujúco.

    Ešte by som upozornil na zistenia niektorých nemeckých historikov a archeolo´gov, ktorí vyhlásili, že so vzrastajúcim počtom testovaných stredovekých písomností ohľadom autenticity, sa potvrdenie ich originality scvrkáva takmer na nulu, čo znamená, že sú falzifikáty. Celkove vzaté, v 15. až 17. storočí s nástupom novej „vedy“, či už v kartografii alebo histo´rii, došlo k istým výrazným zmenám, ktoré sa podpísali na drastickej zmene dovtedajšieho pohľadu na svet a dejiny, a vytvarovali sa zhruba do formy ako ju poznáme dnes.

    Buddha vraj povedal, že všetko je inak, a kedˇ dnes človek vidí ako sa účelovo skresľuje napr. podanie dejinných udalostí len za posledných 100 rokov, zákonite vzniká otázka čomu vlastne veríme. Ale napokon nie až tak nepodobne sa vyjadril už Sokrates na margo sofistov.

    • vittta

      Postavte bronzové sochy na sídliště Chánov a uvidíte,co z nich zbyde.
      Za rok-dva,natož za staletí.
      Vypadá to možná divně-ale takz.barbaři na tom mohli být podobně jako obyvatelé Chánova.
      Ostatně-nemuseli to být ani barbaři,i Římané mohli ukrást co viděli-ti bohatí,což pro změnu vidíme v jiných sférách než je ten Chánov-ale krade se tam se stajenou zaujatostí.
      Mezopotámie a Egypt jsou trošku jinde než v Evropě.
      Evropané drancovali o hodně důsledněji,a římské „dědictví“ bylo o hodně dostupnější.
      Dokonce i v tom Egyptě a té Mezopotánii to značným díle vykradli Evropané…
      Ne že by byli horší jak barevní-ale bílí měli lepší technologie na odkrývání oněch civilizací.

      Pompeje snad autentické jsou…
      A ty středověké texty,ze kterých je překládáno-jsou spíše arabské,to by bylo asi přesnější.

  10. SomTenKtorySom

    K téme otroctva by som ešte málo dodal, že toto sa neodlučne viaže na svoj protiklad otrokára, rozumej parazita, ktorý sám zvrátený v svojom pohľade na život a svet, tento vnucuje svojim obetiam. Plnohodnotný (a teda uvedomelý) človek nepotrebuje žiť z práce iných a takýto „svetonázor“ sa tu presadil len v posledných dvoch či troch tisíročiach najmä pod vplyvom judeokresťanskej náboženskej dogmy, ktorej jedovaté plody žiaľ žneme do dnes aj my sami. Meto´da zahmlievania, zavádzania až klamania, ktorou nás úspešne infikovali, urobila z ľudí svorku psov a hyen, žerúcich sa pohodenými kosťami, bohorovne povýšených na umenie a vedu, či na iné životné „potrebnosti“.

    • Janika

      Víte, Some, já v otrokáři nevidím parazita, bez kterého by život byl nádherný. Pravděpodobně nebyl.. Otrokář je důležitou součástí fungujícího systému, tak, jako otrok. Každý má svou úlohu, nevzniklo to náhodně a jak je vidět, nějak to nějakou dobu fungovalo.
      To špatné nebylo způsobené nějakou zkažeností otrokářů, ale zákonitostí systému a lidské povahy. Vyměňte otroky a otrokáře, a co myslíte, že se stane? Jsem přesvědčená, že výsledek bude stejný.

  11. Gatta

    Opravdu výborný článek.
    Souhlas Seal a vittta. Připomnělo se mi jedno staré velmi obecné úsloví – o všem živém, tedy i lidských říších: „Co neroste – to zaniká“.

    Re Sio: „Technologickou past“ lze chápat tak, že: „Každá výhoda je vždy současně svojí vlastní nevýhodou. A zásadní výhoda vede následně k zásadní závislosti – i osudové“. Evoluce je nakonec plná příkladů.
    A používání umělých hnojiv v zemědělství, nejen fosfátových, mi příjde jako dost „technologické“. I ve smyslu článku.

    • Janika

      Gatto, díky za poznámku k termínu „technologická past“. Trochu mě zarazily ty výhrady, připadalo mi, že v článku je to dostatečně vysvětlené a byla jsem na rozpacích, zda se pokoušet o vysvětlení vlastní.

      • jednooký

        IHMO – technologická pasca spočíva v tom, že určitá technológia natoľko prevýši v efektívnosti využívania globálnych zdrojov iné podobné dostupné technológie, že sa stane na nejaký čas jedinou všeobecne používanou. Následkom toho sa všetci „relevantní“ používatelia preorientujú práve na túto technológiu a prakticky všetky inovatívne kroky sa zameriavajú len na jej zdokonalenie. Na značne veľkom teritoriu, kde sú dobre dostupné hlavné „globálne zdroje“ vznikne akási „technologická monokultúra“.
        Za vrcholovým „bodom zlomu“ (nech už je definovaný akokoľvek) sa potom všetky sily a rezervy spoločnosti sústreďujú na snahu túto technológiu naďalej „zintenzívňovať“ a „zefektívňovať“, nie na hľadanie a zavádzanie alternatívych technológií – to ale zdanlivo paradoxne vedie k urýchleniu pádu spoločnosti, ktorá sa do technologickej pasce dostala.
        Pád spoločnosti potom pokračuje až do momentu, kedy táto technológia prestáva fungovať a spoločnosť ako celok sa rozpadá na lokálne oblasti. Vplyvom miestnych podmienok sa začínajú obnovovať alebo vytvárať technológie, ktoré sú síce menej efektívne v pôvodnom veľkom teritóriu, ale na lokálnej úrovni, v rámci lokálne dostupných zdrojov, sú efektívnejšie.

  12. Sio

    Řeč se na otroctví stočila . Ale je tu faktor jeden, který víceméně skryt zůstává. A to je skutečně elit zkaženost . Je to objektivní záležitost. Nabízím takový pokus myšlenkový.
    Na chvíli oči zavřete, a vžijte se do role člověka, který NEMUSÍ NIC a MÁ VŠECHNO. Ruku na srdce, opravdu věříte, že byste mravní, dobrotiví a chtiví práce pro ostatní zůstali? :-) Stačí na Jodu si hrát. V bezprostředním okolí jsou jen takoví jako vy, totiž nemusí nic a mají všechno. Přemýšlejí jen o tom, jakou novou slast si přát.
    Tvrdím, že to je něco jako degenerace Centrálního Řídícího Systému. Systému odumírá mozek zahlcen leností, tukem a otupělostí. Ti, co NEMUSÍ NIC a MAJÍ VŠECHNO nikoho dalšího k moci nepustí a sami nemají sílu moc vykonávat. Prostě, nechce se jim řídit říši, to je fuška na dvě směny.
    Já bych tedy hlavní příčinu pádu říší viděl v tom. Názorně to bylo vidět nedávno na pádu SSSR. Věrchuškám ruplo v kouli, sám Gorbačov by to nedokázal.
    Navíc to odpovídá Parkinsonovu zákonu. Velké a inovativní myšlenky a činy vznikají ve firmách, které sédlí ve stodole, ne v těch, co sídlí v paláci. Protože ve stodole panuje hra a vášeň, v palácích seriózní šeď a povinnost, dodávám já.

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s